Hned 2. ledna se koná další schůze – již hojně navštívená strojvůdci drah státních i těch ostatních, „v Praze ústících“. Vilibald WOSIBAUER přišel s jednoduchou, leč mazanou myšlenkou: předhodit úřadům stanovy již (jinde, jindy a jiným strojvůdcům) schválené, a to přímo ve Vídni. I stalo se: pražské místodržitelství si netrouflo být vídeňštější než Vídeň a dnem 13. březen stanovy schvaluje! I mohlo přijít ono historické datum 7. duben 1896 a valná hromada, konaná v Praze v budově Typografické besedy ve Smečkách, zvolením svých orgánů právoplatně ustavuje strojvůdcovskou organizaci pod oficiálním názvem Spolek strojvůdců v Praze ústících drah. Nejvyšším orgánem byl tzv. správní výbor a jistě je na místě vyjmenovat jeho členy:
Prvním předsedou se stal již představený Vilibald WOSIBAUER, I. místopředsedou Adolf HÜBNER, II. místopředsedou Karel ŠMÍD,
jednatelem nám již známý Bohumil GÖHLERT, jeho zástupci Alexandr EFFMERT a Emil BOTHE, pokladníkem Václav MATOUŠEK, revizory účtů Viktor PROCHÁZKA, Josef PAŘÍZEK, Josef STEIN a Emanuel GIERICH, jejich náhradníky František KABELÁČ, Josef NESVADBA, Rudolf KALIVODA a František NEHASIL, členy výboru Alois SANDRUE, Bohumil ŠAVRDA, František SEQUENS, Josef BURIÁN, Václav MISTERKA, Čeněk HARAMULE, Otakar CHMELÍK, Josef KREJČÍK, Josef MOHR, Jan STÁDNÍK, Václav STOLAŘ a Hugo JUNG. Protokol valné hromady ovšem podepsal za svolavatele Josef BLEDÝ z Buštěhradské dráhy a úřady byl zprvu označen právě on jako „představitel spolku“.
Měsíční poplatek byl určen ve výši 20 krejcarů a „přístupné ke spolku“ stálo 50 krejcarů. Výbor se však zřejmě poněkud unavil zakladatelským úsilím a jeho první čtyři schůze se podobaly spíše přátelským dýchánkům, než účelům „výbojným“… Nevydržel to právě B. Göhlert a na další schůzi vystoupil se „zásadním projevem“, „prohlásiv se mluvčím mladých strojvůdců“. Vyzval mj. k úpravě stanov s rozšířením působnosti spolku na celé Čechy (původní stanovy neumožňovaly zakládat místní organizace) a se stylizací „řádné stavovské organisace“. Povedlo se – zejména také díky zájmu kolegů z venkova. Po horečném schůzování byla svolána dne 19. října mimořádná valná hromada s hlavním výsledkem v podobě textu změněných stanov. Bude nesporně užitečno do nich nahlédnout. Z kapitoly „Účel a prostředky“ poznáváme, o co spolek usiloval:
- povznesení stavu strojvůdců;
- „mezi veškerými strojvůdci v Čechách docíliti sdružení“;
- odborné vzdělání a přednášky;
- vybudování knihovny, vydávání časopisu a kalendáře;
- dosahovat svých cílů i podáváním peticí;
- konat humanitní skutky i „zábavy“;
- bezplatné učební pomůcky pro učedníky na místa strojvůdců.
Stalo se nevídané: už ke dni 30.listopadu 1896 jsou stanovy úředně schválené a „provozuschopné“. Vznikl tak SPOLEK STROJVŮDCŮ V ČECHÁCH a pod tímto názvem fungoval až do vzniku Československa. Je třeba poznamenat, že působnost spolku byla skutečně (jen) v Čechách, tedy nikoli na Moravě či ve Slezsku. S pokusy o „expanzi“ tímto směrem se setkáváme po celý zbytek fungování rakouské monarchie, leč toto větší seskupování členstva už úřady striktně a stereotypně odmítaly… „Náš“ spolek se dokonce stal jedinou zemskou organizací strojvůdců v Rakousku-Uhersku, protože i pokusy vídeňského
„Lokomotivführervereinu“ o širší působnost byly vetovány. Roku prvého dosáhl počet členů čísla 232.
Paralelně s těmito událostmi je třeba zaznamenat ještě jednu velmi důležitou událost v životě strojvůdců. Ti totiž vedle „výbojné“ orientace potřebovali také myslet na „zadní vrátka“, odborněji řečeno, mít zajištěnu podporu v kritických situacích, které je mohly vyřadit z pracovní procesu a ohrozit tak jejich životní úroveň. Nejčastějším takovým případem byla nemoc. Jak se to řešilo za zhruba půlstoletí fungování železnice v Čechách? V lepším případě se zorganizovala sbírka v domovské výtopně a vybraný obnos se předal potrefenému. Suma byla závislá na kolegialitě, na oblíbenosti dotyčného atp. Nevýhodou byla i pomalost pomoci, protože pravidlem bylo odevzdání částky po uzdravení. Proto vznikly podpůrné spolky. O jeden z nich se pokusili strojvůdci z agilní a nám již známé bubenské výtopny a v létě 1896 předložili ke schválení stanovy spolku s názvem PODPORUJÍCÍ SPOLEK STROJVŮDCŮ A STROJNÍCH ZÁMEČNÍKŮ V ČECHÁCH – STEPHENSON. 21. srpna přišly stanovy úředně schváleny. V tomto případě na první pokus! Za oficiální datum vzniku „Stephensona“ (jak se mu napotom běžně říkalo) je třeba pokládat datum ustavující valné hromady 14. září 1896. První výbor měl v čele jako předsedu kol. KOPTU, místopředsedu kol. KOUDELU, jednatele B. NĚMEČKA, pokladníka kol. REJLKA a revizory účtů kol. ROUSE a ROHLÍKA. Dalších 10 strojvůdců bylo členy výboru. Více než čtvrtina členů (celkem jich bylo 56) tak měla nějakou funkci… Spolek vyplácel dvě dávky: pohřebné a „nemocenskou“ (maximálně za 3 měsíce nemoci). O vztahu „Stephensona“ a „Spolku strojvůdců“ více k roku 1897.