Nové stanovy umožnily zakládat organizační jednotky po celých Čechách a na valné hromadě dne 1. února se tak tkala organizační síť Spolku. Ony organizační jednotky byly nazvány místní odbory. Dále byla projednávána otázka založení vlastního časopisu. Za otce této myšlenky je pokládán kol. HAVNER z Nymburka a na valné hromadě rozvíjel dále tuto ideu B. Go“hlert návrhem na ustavení vydavatelského družstva s podíly všech členů Spolku. Nepřekvapí, že hlavním problémem byly finance… Předsedou byl opět zvolen Vilibald WOSIBAUER a členská základna byla prakticky stejná jako předešlého roku (231 členů).
Ambice nového strojvůdcovského spolku dokládá přijatý návrh, aby do Prahy byl svolán kongres strojvůdců všech rakouských drah! Měl všestranně řešit poměry strojvůdců a formulovat hospodářské i služební požadavky. Podobný kongres se konal již roku 1895 ve Vídni, avšak jen v rozsahu státních drah – nikoli tedy drah soukromých (ty, jak známo, zaměstnávaly v té době větší počet strojvůdců než dráhy státní). Bylo tehdy podáno memorandum ministru železnic o představách úpravy poměrů strojvůdců. Na výborové schůzi Spolku 6. prosince 1897 bylo (českými) strojvůdci prohlášeno, že vídeňské memorandum je nedostatečné a byla podpořena myšlenka nového kongresu v Praze. To se ovšem příliš nelíbilo vídeňskému spolku (tak budeme zkráceně nazývat spolek, jehož plný název zněl „Rakouský právoochranný a podpůrný spolek strojvůdců“), jemuž najednou vyrostl konkurent, který chtěl jít v kladení požadavků dále…
Je třeba ještě poznamenat, že strojvůdci v Čechách se skutečně museli odborovému organizování doslova učit, neboť představy o správném chodu a způsobech dosahování úspěchů byly značně různorodé. Už tehdy se vynořoval klasický odborový problém vztahu centra a místních organizací – u strojvůdců té doby navíc i poněkud neobvyklý problém vztahu „mladých“ a „starých“. Právě „mladí“ se často cítili odstrkováni, ba i poškozováni. Pokud jde o vyplácení podpor, hodně hrotů ve sporech ulomil v předešlém roce vzniklý „Stephenson“. Zde se podařilo zabránit roztržce, kdy hrozilo, že část strojvůdců (směřující „jen“ k získání podpory v kritické situaci) se stane členy „Stephensona“, druhá část (směřující k prosazování svých hospodářských a sociálních požadavků, dobově řečeno „k povznesení stavu“) pak najde svou platformu ve „Spolku strojvůdců“. Postupně převážilo pojetí (naštěstí), že je třeba každému strojvůdci obého a že je třeba koncipovat oba spolky jako „sesterské“ s přibližně stejnou členskou základnou. Tomu pomohlo i postupné rozšíření působnosti „Stephensona“ v dalších letech na stejný region jako v případě „Spolku strojvůdců“, totiž na celé Čechy. Viz rok 1901.