Veledůležitý rok založení vlastního časopisu a uspořádání kongresu, na jehož výsledky se pak strojvůdci odvolávali ještě mnoho let.
Na lednové schůzi správního výboru bylo rozhodnuto urychlit práce k vydávání spolkového časopisu. Prostředkem mělo být utvoření vydavatelského družstva, kde by každý člen Spolku strojvůdců upsal (nejméně) jeden podíl. Strojvůdci byli vyzváni k této formě spoluúčasti a začal se hledat vhodný redaktor a levná tiskárna. První nalezen v osobě Bohuslava KUČERY, vybranou tiskárnou se stal podnik Emanuela STIVÍNA v Myslíkově ulici v Praze.
Ač idea vydávání časopisu byla „česká“, „Vídeňáci“ byli opět jednou rychlejší a začali vydávat v té době svůj časopis „Lokomotivführer“… To se mohlo ještě považovat za souběh okolností. Když ale pod dojmem českých příprav začal vídeňský spolek dodávat českým členům, kteří byli současně členy „Spolku strojvůdců v Čechách“ (toto dvojí členství nebylo tehdy tak neobvyklé: čeští členové hledali ve vídeňském spolku především finanční oporu – nezapomeňme, že „Stephenson“ měl ještě velmi omezenou působnost a konec konců i chudé fondy…), německý časopis zdarma a navíc jim sliboval českou mutaci, bylo jasné, že vypukl konkurenční boj…
Když navíc členové českého Spolku váhali s upisováním podílů, zdálo se, že březnová schůze, která měla rozhodnout, nemá co řešit… Leč duch opět jednou vybodoval hmotu a zaťatost „našich“ strojvůdců v čele s prorokem Göhlertem vydávání vlastního plátku prosadila… K tomu museli tři členové výboru (opět v čele s B. Göhlertem) podepsat ručitelskou smlouvu – každý na jedno číslo – a vložit do rozjezdu vlastní peníze…
Povedlo se: valná hromada, konaná 12. dubna, už měla k dispozici prvé číslo časopisu ZÁJMY STROJVŮDCE s datem 10. duben 1898! Nikomu nevadilo, že vydávání bylo v té chvíli zajištěno jen pro tři čísla… Časopis začal vycházet jednou za 14 dní v nákladu 500 kusů a celoroční předplatné bylo stanoveno na tři zlaté.
Valná hromada už mohla konstatovat značný nárůst členské základny, a to na 770 členů. Ti byli organizováni už ve 12 odborech : Budějovice, Česká Třebová, Chomutov, Kladno, Klatovy, Kralupy, Louny, Německý Brod, Nymburk, Praha, Tábor a Zdice.
Abychom si přiblížili atmosféru doby a nelehký úděl schůzujících, ocitujme tuto historku: „Návrh učinil kolega Nehasil, který nemohl býti ani připuštěn ku hlasování, a přítomný pan komisař toho nepřipustil. Navrhoval totiž změnu stanov v tom smyslu,by do názvu spolkového vsunuto bylo slovo českých. Měl pak název tento zníti Spolek českých strojvůdců v Čechách.“ Již tehdy prokazovaly tedy represivní orgány neobyčejnou bdělost na pravém místě!
Předsedou Spolku byl zvolen „po boji“ opět Vilibald WOSIBAUER, místopředsedy pak Adolf HÜBNER a Alois SANDRUE.
Po prosincové schůzi bylo jasné, že převažuje vůle svolat do Prahy kongres strojvůdců. „Protože práce kusová /např. podávání peticí, pozn. autora/ nevede k žádoucímu cíli, je třeba svolat kongres“… Schůze únorová už rozhodla definitivně: kongres bude svolán 17.- 19. srpna 1898 při příležitosti výstavy českých inženýrů a architektů a bude koncipován jako kongres strojvůdců a strojních topičů. Proti účasti topičů se sice stavěl vídeňský spolek, ale podařilo se to diplomaticky urovnat… Za předsedu Kongresu byl vybrán Alois SANDRUE. Pro průchodnost kritiky hospodářských poměrů strojního personálu a jejich neodpovídajícího platového ohodnocení bylo vyhlášeno, že „kongres odbývá se za příčinou 50letého jubilea nastolení císaře Františka Josefa na trůn rakouský“… Ano, už tehdy jsme se to takto naučili…
Každá služebna si na Kongres volila svého delegáta a tak se v den jeho zahájení hlásilo 400 delegátů za strojvůdce a „skoro týž počet delegátů topičů“. Kongres byl skutečně celorakouský, i když je třeba konstatovat, že mezi referenty dominovala Praha a Vídeň. Ale to bylo už dáno dominantním postavením těchto metropolí. Mluvíme-li zde i nadále o „Rakousku“, je třeba pro historickou přesnost poznamenat, že jde jen o neoficiální označení (podobně jako často užívané „Rakousko-Uhersko“) a oficiální název tohoto soustátí se objevuje i v oficiálním názvu kongresu: „Kongress strojvůdců a strojních topičů všech drah rakouských zemí na říšské radě zastoupených“.
Kongres vzbudil značnou veřejnou pozornost (také uspořádáním společného průvodu na zmíněnou výstavu) včetně publikačního ohlasu v tisku. Jeho výsledkem byla rezoluce, která shrnovala všechny požadavky, jež na kongresu zazněly, a na kterou se strojvůdci odvolávali mnoho dalších let. Dotýkala se ústředních témat strojních zřízenců té doby, jak o tom svědčí jednotlivé body programu: Strojvůdce a jeho působení – služba topiče – systém prémiový – služné – služební (pracovní) doba – „řešení otázky inteligence“ – služební instrukce a služební řád – zestátnění drah – penzijní fondy a nemocenská pokladna. Jako určité doznění kongresu byla v říjnu přijata na ministerstvu železnic kongresní deputace a předala rezoluci i protokol kongresu.