Strojvůdcovský (a topičský) kongres zapůsobil na účastníky také svou jednotností – minimálně názorovou. Je celkem pochopitelné, že se pokusili dosáhnout i jednoty organizační. K tomu účelu byl vytvořen zvláštní kongresní výbor. Ve volbách v jednotlivých topírnách i příslušných ředitelstvích jak státních, tak i privátních drah bylo zvoleno celkem 24 členů a výbor byl chápán jako permanentní. Na první schůzi v červenci 1899 ve Vídni byl člen Spolku Alois SANDRUE zvolen místopředsedou. Bylo usneseno budovat jednotnou celorakouskou organizaci strojvůdců, ovšem problémy vznikly už při hlasování o sídle, kde se většina (proti hlasům z Prahy) přiklonila k Vídni… Zárodek budoucích sporů… Kromě tehdejších představ o prosazování požadavků (schůze, petice aj.) je třeba vyzdvihnout rozhodnutí vskutku odborářské (už v moderním smyslu slova), totiž „sestaviti potřebné statistiky o pevných a vedlejších příjmech strojvůdců“. To bylo velmi důležité při jednání o novém platovém regulativu, který měl být – a byl – vydán onoho roku. S pojmem platový regulativ se budeme setkávat velmi často, neboť tvořil existenční základnu životní úrovně strojvůdců a vedle mzdových záležitostí (rozvržených na mnoho let dopředu) „linkoval i kariéry“ tím, že vymezoval služební postup a širší rámec služebního poměru. V tomto punktu na něj pak navazoval služební řád.
Platový regulativ 1899 probereme poněkud podrobněji, neboť nám osvětlí, v jakých poměrech žili strojvůdci v počátcích své odborové organizace. Platil pro c.k. státní dráhy, ale „byl směrodatný i pro veškeré dráhy soukromé“:
- Bylo všeobecně zvýšeno služné jako základní platová složka, a to o 50 – 100 zlatých, takže rozpětí tarifů bylo od 550 zlatých do konečného stupně ve výši 1100 zlatých. /Poznamenejme, že od r. 1892 platilo v Rakousku tzv. korunové číslo, a do roku 1918 tak převádíme 2 koruny = 1 zlatý (zlatka) – to je důležité i pro převody po r. 1918, kdy se mluví o valorizaci „rakouských“ platů./
- Počáteční plat pro strojvůdce byl stanoven na 600 zl. Dosažení této platové výše současně znamenalo jmenování
- Do penze se za jeden rok strávený na stroji započítávalo 1,5 roku. Toto platilo pouze pro strojvůdce a topiče „zkoušené“ – nikoli však pro všechny topiče, kteří tehdy tvořili integrální součást Spolku a ten se také cítil zavázán prosazovat i jejich požadavky. Jeden z nich zde byl tímto jako na dlani…
- Byly odstraněny prémie za udržování strojů v dobrém stavu (náhradou byl určitý přídavek k pevným platům), zůstaly však prémie za úsporu paliva.
- Byl ponechán systém kilometrovného, který v zásadě také určoval pracovní dobu.
- Konečně bylo sníženo i tzv. příbytečné, což byl příspěvek na nájemné. Zde nás asi ze všeho nejvíce udiví vůbec existence takovéhoto požitku v těchto dobách…
Reakce na tyto úpravy byly smíšené – poměrně pozitivně byla hodnocena výše služného, ale ve vazbě na kritiku systému prémií za ušetřené palivo bylo konstatováno: „Tyto prémie se staly opět regulátorem příjmu strojvůdců, neboť se počaly soustavně zmenšovati, takže úbytek na vedlejším příjmu byl větší, nežli příjem získaný zvýšením pevného platu.“ Ostatně kongresovým požadavkem bylo úplné zrušení prémií – samozřejmě při následné kompenzaci na služném, tj. zajištěné části platu. Kladně bylo ještě hodnoceno počítání penze (pro strojvůdce) a odstranění prémií za udržování strojů – ostatní body byly kritizovány a jejich vylepšování se stalo programem pro další léta. Celkem oprávněně byla ona dosažená pozitiva přičítána „tlaku Kongresu“… Již zmíněný Kongresní výbor se v listopadové schůzi přiklonil k negativnímu hodnocení platového regulativu a předložil ministerstvu železnic opravné návrhy. Navíc urychlil směřování k celorakouskému sjednocení všech strojvůdců a předložil úřadům stanovy tohoto budoucího „mohutného organisačního tělesa“.
Valná hromada se toho roku konala v dubnu a přinesla mj. první změnu na předsednickém stolci: novým mužem č. 1 se stal Adolf HÜBNER. Odstupující předseda V. Wosibauer se stal tajemníkem. Počet členů překročil poprvé tisícovku: přesně bylo organizováno již 1016 členů. Pro jejich větší ochranu a k dalšímu rozmachu byly už zřízeny v rámci spolkových financí speciální fondy, a to ochranný a agitační. Zajímavý byl vznik fondu ochranného, jehož zárodek v podobě finanční sbírky vznikl už v lednu jako spontánní reakce na přednášku redaktora Zájmů a následnou diskusi o otázkách šikanování apod. „Tím položen základ, který chrániti má ony kolegy, kteří na poli organisačním padnou, by aspoň pro začátek chráněni byli.“