Zatímco vnitřní organizační vývoj v českém strojvůdcovské spolku pokračoval zdárně, toho roku hojné pokusy o organizování ve větších celcích úspěšné nebyly. Na celorakouské úrovni se překážkou stala jak rostoucí rivalita mezi spolky vídeňským a pražským (vídeňský spolek zahájil náborovou aktivitu ve snaze „přetáhnout“ všechny strojvůdce k sobě a sám se stát centrálním pro celé Rakousko… a po pravdě řečeno, „náš“ spolek usiloval o totéž), tak zřejmý, byť nevyslovený záměr vlády, další slučování ve větších celcích nepovolit (mj. také vrátila předešlého roku vypracované stanovy celorakouské organizace). Český Spolek se pak soustředil na rozšíření své organizace na Moravu a Slezsko a mimořádná valná hromada v červenci schválila změnu stanov v tomto smyslu. Ale kromě odporu vlády to byly opět i vnitřní důvody, které tomuto potřebnému kroku zabránily… Lapidárně řečeno, pro Moravu tehdejších let byla Vídeň bližší košilí než pražský kabát… a boj na moravských polích český Spolek prohrál. Jeho radikální naladění vedlo také k nespokojenosti s činností Kongresního výboru a prohlásil, že jej nadále již neuznává. To znamenalo rozpad tohoto organizačního útvaru.
Povedl se až třetí směr organizačního slučování: na stejném, tedy českém, teritoriu, ale „dovnitř“ strojvůdců německé národnosti. Ti se na své srpnové schůzi v Ústí nad Labem rozhodli přistupovat ke Spolku strojvůdců v Čechách formou zakládání vlastních místních odborů. Věc měla ještě háček v tom, že bylo třeba upravit stanovy, které měly jako jednací řeč spolku jen češtinu. I toho mohl vzniknout v tehdejší době problém… Přes tento technický problém šlo o velice pozitivní počin a v tehdejší éře nacionalismu něco velmi neobvyklého. Na tomto příkladu může historik dobře demonstrovat, jak jedním ze způsobů jeho překonávání může být profesní hrdost či solidarita!
Přes tento kvas se počet členů toho roku prakticky nezměnil a zastavil se u čísla 1057. Tento stav (kolem tisícovky členů) pak trval až do r. 1903. Místních odborů bylo už 17. Vzhledem k těmto počtům bylo rozhodnuto, aby byl od 1. srpna zřízen sekretariát jako stálý „úřad“ a jeho vedoucím (tajemníkem) se stal redaktor Zájmů Bohuslav Kučera. Dalším důvodem byl fakt, že „práce spolkové dostoupily takové výše, že nebylo možno zvoleným funkcionářům tyto zastávati“. Třetím předsedou Spolku se stal strojvůdce z Nuslí Prokop ROUBAL, místopředsedou B. Göhlert.
Jinak bylo ovšem osou činnosti onoho roku vypořádávání se s novými poměry, které nastolil platový regulativ. Kromě zmíněných „vad na kráse“ se ukázala značným zdrojem neklidu (hlavně u mladších strojvůdců – čekatelů) ona absence lhůty, kdy má čekatel možnost dosáhnout mety 600 zlatých, tedy být jmenován strojvůdcem – podúředníkem. Jako reakce na situaci, která nesplnila očekávání nastalé po kongresové euforii, byla svolána i mimořádná valná hromada v červenci. Právě toto shromáždění znamenalo konec kongresového výboru… a konec iluzím. Spolek strojvůdců v Čechách však také ukázal, že převážné spoléhání na vlastní síly není programové, ale vynucené: nutnost širšího spojenectví si velmi dobře uvědomoval a usnesl se solidárně postupovat ve shodě se Všeodborovým spolkem pro právní ochranu, vzniklým také v r. 1896 pro všechny profese na železnici, který mu byl v té době nejbližší. Avšak – jako vždy potom – „nepozbyl svého vlivu na řešení vlastních stavovských otázek a vyvíjel se dále samostatně“.
Další akcí v uvedeném směru byl tzv. sjezd strojvůdců, který se uskutečnil v srpnu v České Třebové. Zúčastnilo se ho 300 delegátů z celého Rakouska a ti sjezd chápali jako pokračování kongresu z r. 1898. Byl sice vysloven (opětovně) požadavek silné celorakouské organizace, ale polemiky a spory mezi „Prahou“ a „Vídní“ dávaly tušit, jak to dopadne… A tak hmatatelným výsledkem bylo jen usnesení ke zvýšení prestiže strojvůdcovské profese („ke službě strojvůdce povoláni jen ti, kteří odpovídají svou inteligencí a jsou vyučeni řemeslu zámečnickému“) a interpelace na říšské radě, jejímž obsahem byly požadavky z Kongresu doplněné tímto sjezdem.
Interpelace se však nesetkala s přílišným zájmem poslanců, a tak se rozhodl Spolek k „tahu“, který je zajímavým příspěvkem k „věčné“ odborové otázce vztahu k politice: nominoval totiž při volbách do říšského sněmu vlastního kandidáta! Na kandidátce sociální demokracie se jím stal všeobecně známý Bohumil GÖHLERT. Leč – „výsledek volby nebyl příznivý a nedocíleno, aby v říšské radě byli zastoupeni strojvůdci vlastním kolegou“. Tento pokus se stal v historii odborové organizace strojvůdců ojedinělým a byl dostatečným mementem, aby na tuto arénu již více nevstupovala…