Ještě jedna interpelace na říšské radě byla podána ve prospěch strojvůdců – k povolení stanov rozšiřujících jejich působnost i na Moravu a Slezsko. Skončila obvykle – tedy bezúspěšně… Strojvůdcovské odborové sjednocení celého českého království bylo pro úřady příliš nebezpečné.
Situace byla beztak dosti třaskavá a i Spolek strojvůdců v Čechách se radikalizoval. Svědčí o tom diskuse na valné hromadě, kde v dubnu podlehlo tehdejší vedení spolku iluzi o efektu „výbojnějších“ prostředků, prohlásilo spolek za organizaci čistě výbojnou, „stojící v zásadách třídního vědomí ostatního pracujícího lidu na poli mezinárodního sdružení, které hlásá boj oproti vyděračskému systému velkokapitalistickému…“ Velmi poučná byla reakce z pléna: „My kolegové znásilněné menšiny shledáváme za nesprávný poslední čas započatý směr ústředí … a s odvahou hledíme vstříc budoucnosti, která může vésti k roztržce na úkor spolkového života. Trváme na organisaci čistě odborové. Nechť jedná se přesně dle stanov a nevyhledává se se žádnou stranou nebo spolkem spojenectví… Reprezentujeme v Rakousku taký počet příslušníků, že sami sobě pomoci můžeme. Jinak v obyčejném životě občanském, mimo spolkovou činnost, ať hlásí se každý tam, kam patří.“ /podtrhl autor/ „Sami sobě pomoci můžeme…“ – zde je zárodek budoucího slavného „Vlastní silou!“
Jinak valná hromada zvolila čtvrtého předsedu své krátké historie – stal se jím Alois SANDRUE, známý z aktivit kolem Kongresu. Místopředsedy se stali P. Roubal a B. Göhlert. Spolek musel řešit i technické problémy s německými členy, protože jednací řečí byla oficiálně jen čeština (viz rok 1901) a vznikaly komunikační problémy. Úřady z nepochopitelných důvodů vetovaly návrhy na změnu stanov… a tak bylo usneseno, že „na valných hromadách podávány budou důležité referáty v obou zemských jazycích, jakož i korespondence spolková umožněna bude i v řeči německé“. Zdůrazňujeme tento aspekt, protože šlo o vzácný příklad česko – německé spolupráce na našem teritoriu.
Když jsme u pozitivních příkladů pro budoucnost, přidejme ještě bez komentáře tuto bílou vránu nezištnosti: „Po přečtení pokladniční zprávy prohlašuje předseda, že ve valné hromadě loňského roku konané určena byla pro předsedu částka 60 zl. za náhradu výloh s funkcí touto spojených, kterouž však on nepřijímá a dává ji zpět spolku k disposici. Totéž prohlašuje kolega pokladník, kterému určen byl obnos 40 zl., avšak žádá, aby peněz těch použito bylo k podpoře delší čas nemocných členů spolku. Obě tato prohlášení vzata s díkem na vědomí.“
Jak již avizováno, důležitou událostí toho roku byla i změna stanov spolku „Stephenson“, která byla konečně povolena a vznikl tak Podpůrný spolek strojvůdců Stephenson v Čechách. Očekávaný příliv členů se však nekonal a řádově šlo celkově jenom o desítky. Teprve roku 1906 překročil počet členů stovku. To zjevně nekorespondovalo s členskou základnou Spolku strojvůdců a ten čekalo ještě mnoho práce v přesvědčování o vstupu do této sesterské (či spíše bratrské…) organizace. Obrat znamenal až rok 1910.
Vedle těchto aktivit uspěl Spolek toho roku ve volbách do úrazové pojišťovny železničních zaměstnanců i do ÚV nemocenské pokladny, „takže strojvůdci byli zastoupeni ve všech složkách těchto humanních ústavů“.
Hlavní aktivitou v roce 1901 byly však pokračující boje o úpravu platových a služebních poměrů, rozvířené úpravou platového regulativu z roku 1899. Všímáme si poměrů u společnosti státní dráhy, ale analogické situace (s poměry většinou ještě horšími) vznikaly i u ostatních drah. Snad jen Česká západní dráha se těšila lepší pověsti…Bylo sice zvýšeno počáteční (o 50 zl.) i konečné (o 200 zl.) služné, leč poslyšme k tomu zemitý komentář ze Zájmů: „Bylo velmi málo zlepšeno, a zvýšení služného dostalo se pouze těm nejmladším. Ti prostřední a staří opětně ostrouhali po většině kolečka… nejvyšší služné je jenom holým švindlem, poněvadž bez přesně stanoveného postupu zůstává jen mrtvou literou na papíře, k jehož dosažení potřebí je let Methusalemových.“ Dále se všeobecně snižoval vedlejší příjem…
Reakcí byla protestní shromáždění, speciální sjezd (červen v Nymburku) i další interpelace na říšské radě (prosazovat požadavky železničářů se uvolil zakladatel strany národně sociální a čerstvý poslanec Václav Klofáč). Jako hlavní požadavek vykrystalizovala otázka automatického postupu v rámci tarifních stupňů, protože stávající systém nepřinášel jistotu a zakládal možnost libovůle, obstrukcí a dalších záminek zadržování postupu… Dosažení této tzv. automatiky bylo pak cílem strojvůdců ještě mnoho let. A jak to dopadlo? Prozraďme jen, že otázka byla vyřešena ještě „za Rakouska“.