V lednu se objevila v Zájmech výzva k založení vlastní ZÁLOŽNY STROJVŮDCŮ. V předchozím období došlo totiž ke krachu několika peněžních ústavů a když si založili vlastní záložnu železniční úředníci, rozhodl se Spolek k následování. Mezi iniciátory byla i známá jména jako Sandrue, Roubal či redaktor Zájmů Kučera. Myšlenka se líbila, ale… potřebovala naplnit měšec… A tady se ukázali strojvůdci nanejvýše obezřetnými, „což je ostatně tomuto stavu vlastní“, jak konstatovali sami do vlastních řad. A tak nebylo upsáno dostatek podílů a myšlenka usnula. Naštěstí jen na několik let a dílo se pak povedlo roku 1908.
Tento určitý neúspěch nebyl však toho roku jediný a rok 1903 je možno označit za kritický rok pro ještě mladou organizaci. Na květnové valné hromadě vypukl totiž boj o další organizační vývoj. Na prosincovém kongresu bylo předešlý rok odsouhlaseno, že po nepovolení celorakouské organizace strojvůdců by nejlepším řešením bylo „schování“ strojvůdců ve Všeodborovém spolku pro právní ochranu. Pro toto řešení plédovaly i Zájmy strojvůdce, jakési vnitrospolkové referendum však ukázalo, že většina členů má jiný názor. „Budiž žalováno, že na valné hromadě otázka organisační zvrhla se i na věci osobní“… Nicméně hlasování dopadlo dosti jednoznačně ve smyslu samostatnosti a soběstačnosti Spolku strojvůdců. Vedení spolku dostalo důvěru i pro další rok a rozhodlo se správně využít tohoto mandátu pro odvážné řešení: zvýšit členské příspěvky. Zvýšení celoročního příspěvku z 10,80 Kč na 14,40 Kč (při příjmech strojvůdců v pásmu 1200 – 2000 Kč tedy spíše více než 1 %) nám sice nepřipadá nijak drastické, ale… bylo už řečeno, že strojvůdci byli v zacházení s financemi obezřetní. Za tuto částku ovšem dostali zdarma Zájmy strojvůdce (jeho odebírání se tak stalo vlastně součástí členství), onu nelevnou právní ochranu a tzv. úmrtní kvótu, která se vedle člena vztahovala i na jeho manželku. Tyto reorganizační návrhy sice schválila valná hromada, ale odstartovány mohly být až po schválení stanov, které bylo nutno patřičně upravit.
Toto zvýšení členského příspěvku se ovšem stalo spíše záminkou pro vystoupení ze Spolku pro ty členy, kteří favorizovali přestup do „Právní ochrany“, jak se taky obyčejně Všeodborovému spolku říkalo. A tak: „Počet členů klesl. Nastalo třídění duchů a Spolek strojvůdců v Čechách seslaben, co počtu členů se týče, prodělával další etapy svého vývoje, a začínal znovu strojvůdce organisovati… automaticky vyloučili se sami všichni ti, kteří to nemysleli se sdružením strojvůdců vážně.“
Celý proces poklesu členské základny byl ovšem rozložen na delší období – v roce 1903 byl pokles ještě mírný, protože opatření nevešlo dosud v platnost; nejhlubší pokles byl r. 1904, kdy v průběhu roku (poté, co se začal platit vyšší příspěvek) klesl počet členů až na dno s číslem 400… a kdy se organizace jakoby vrátila o 6 let zpět; v průběhu roku 1905 pak už počet členů opět překročil tisícovku.
Z dalších událostí toho roku je třeba zaznamenat posílení spolku „Stephenson“, se kterým se sloučil podpůrný spolek společnosti státních drah. Tak postupně ve „Stephensonovi“ kondenzovali druhdy roztříštěné podpůrné společky jednotlivých drah či dokonce výtopen. Spolek podal – samozřejmě prostřednictvím vytipovaného a ochotného poslance – interpelaci na ministra železnic ve věci snižování uhelných prémií. Dalšími požadavky bylo odměňování topičů (40 % z nich byli vlastně strojvůdci – čekatelé) tzv. kilometrovným, tj. analogicky ke strojvůdcům, a snaha zvýšit penzijní základnu započítáváním i dalších složek mzdy, tedy nejen služného jako složky základní.