Úřady se chovali ke Spolku strojvůdců setrvale (tedy byrokraticky) a změny stanov, vynucené obsahem valné hromady roku 1903 (tedy z hlediska úřadů dosti nevinné), byly schválené až na čtvrtý pokus před valnou hromadou 1904… Ta proběhla toho roku už v únoru a soustředila se na opětné zvýšení členské základny (o záchraně spolku se nemluvilo, tu považovali „věrní“ za samozřejmou): k tomuto cíli byla vyhlášena pro „odpadlíky“ amnestie do 1. července (znovu přihlášení tak mohli bez doplatků a prodlev nabýt opět všech členských výhod) a konec konců i přerušeno „kralování“ b. Göhlerta v čele spolku Prokopem ROUBALEM, který se více hodil pro drobnou agitační práci (jíž bylo toho roku převelmi třeba) než více „státnický“ Göhlert. Pro P. Roubala to byl ostatně již druhý mandát a volba podtrhla mj. i význam nově založeného místního odboru v Nuslích, jehož byl členem. Nusle nás budou zajímat nejen proto, že „vychovali mnoho převýborných činitelů strojvůdcovského spolku“, ale především pro zachování unikátní kroniky, z níž můžeme čerpat pro léta 1904 – 1946. Malá ukázka ze zápisu o ustavující valné hromadě: „Po dobře založených projevech kol. Roubala a Hübnera, v nichž oba nabádali k naprosté solidaritě a k svobodné výměně názorů, provedena byla volba… V den ustavení čítal odbor 109 řádných členů…Po skončení valné hromady konal se týž den v Pivovarské restauraci četně navštívený slavnostní večer, jehož čistý výtěžek 6 zl. 27 kr. tvořil základní jmění místního odboru.“
Povšimněme si počtu členů – nuselští se tak přiřadili ke třem největším odborům, kterými byli Česká Třebová, Nymburk a Budějovice.
Ale zpět k valné hromadě – ta sice měla zájem na co největším počtu členů (jak jinak), ale neustoupila při diskusi o umožnění jakéhosi poločlenství, tj. za levnější peníz bez nároku na právní ochranu a úmrtní kvótu, tento návrh zamítla a datovala počátek reorganizace od 1. ledna 1904. V jakémsi referendu před valnou hromadou se 571 členů přihlásilo k členství za těchto nových poměrů.
Valná hromada stanovila úmrtní kvótu ve výši 100 Kč při úmrtí člena a 50 Kč při úmrtí manželky (nárok vznikal po roce členství); za člena Spolku nemohl být přijat nikdo starší 50 let.
Použijeme tohoto nesporného bodu obratu ve vývoji Spolku strojvůdců k malé analýze toku peněz, tedy záležitosti, o kterou už tehdy šlo „až v prvé řadě“…:
Při celoročním čl. příspěvku 14,40 Kč šlo měsíčně o 1,20 Kč. Z této částky zůstávalo 20 hal. jednotlivým odborům; členské příspěvky byly tedy rozdělovány mezi MO a ústředí v poměru 1:5, čili 16,6 % : 83,3 %. Ústředí naplnilo centrální fondy takto:
50 hal. na časopis, 20 hal. na právní ochranu, 20 hal. na úmrtní kvótu a 10 hal. „na agitaci a organisaci“ z každé koruny, kterou dostalo za jednoho člena.
Vedle zmíněného odboru v Nuslích bylo iniciováno založení i dalších třech – v Praze 7, na Žižkově a na Smíchově. To mělo význam pro vnitřní demokracii spolku, protože doposud ústředí, kde byli zařazeni, mohlo přehlasovat „venkovské“ – nyní, po zavedení pravidla, že tyto nové pražské odbory budou hlasovat s „venkovskými“, to už možné nebylo.
Z dalších událostí toho roku dominuje březnová konference strojvůdců rakouských státních drah ve Vídni. Iniciátorem byl „náš“ spolek, což vzbudilo žárlivost „Vídeňáků“… a de facto bojkot konference z jejich strany. Průběh konference odráží počínající radikalizaci těchto let, která pak vyvrcholila v letech 1905-1907. V usnesení rozhodnuto nespoléhat na poslance či jiné organizace, nýbrž na vlastní sílu. Požadavky se hlásily ke kongresu 1898; vedle snahy zvýšit pevné platy šlo hlavně o automatiku, což přijatá rezoluce pěkně formulovala jako náhradu slova „může“ (to bylo ostatně smutně proslulé už „skrze“ němčinu, kde se často mluvilo o kanjáru čili „KannJahru“ pro onen systém libovůle, kdy postoupit se toliko „může“…) slovem „musí“ v ustanovení o postupu. Dalšími požadavky bylo snížení pracovní doby, zavedení nedělního klidu, zavedení paušální odměny místo prémiového systému aj.
Rezoluce byla „klasicky“ předložena ministru železnice, ale objevilo se radikální novum: strojvůdci byli odhodláni „v případě potřeby požadavky vynutit“ a k tomu účelu měli delegáti setrvat ve Vídni, dokud ministr železnic „příznivě neodpoví“. Ten však odpověděl vyhýbavě … a strojvůdci Vídeň opustili, mj. protože „spolek vídeňský konferenci nepřál a zaútočil na naši organisaci, které bylo vytýkáno, že zasahuje svou činností až do Vídně“. Celá akce skončila tedy opět „klasicky“ – poslaneckou interpelací na ministra železnic.
Když v následujícím období obvinil vídeňský spolek „Prahu“ z nacionalismu, ba šovinismu, a podařilo se mu odkládat dost strojvůdců německé národnosti, rozhodl se Spolek strojvůdců v Čechách k protiútoku… Po dobu cca půl roku vydával strojvůdcovský časopis v němčině pod názvem „Weckruf der Lokomotivführer“, „aby i kolegové němečtí byli informováni, že nečinnost spolku vídeňského škodí strojvůdcům Rakouska a že tento spolek si nepřeje společné práce všech strojvůdců“.
Vyvrcholením hnutí toho roku byla manifestační schůze všech kategorií železničních zaměstnanců dne 9. října v Praze s programem: „Zdražování potravin a poměry železničního personálu“. Analogické schůze proběhly v Táboře a Plzni. Pražské schůze se zúčastnilo cca 3000 železničářů. Ten den probíhaly v Praze – shodou okolností – demonstrace dělnictva pro všeobecné hlasovací právo a Praha byla plná policistů. Ti však byli koncentrováni na Václavském náměstí a na Příkopech a když se železničáři rozhodli ukončit schůzi „tichou procházkou kol řiditelství a inspektorátů v Praze ústících drah“, nesetkali se nejprve ani s jedním „strážcem veřejného pořádku“… Dále nechme hovořit Zájmy strojvůdce:
„Na telefonické oznámení zástupce vlády na schůzi intervenujícího, že i železniční zřízenci neočekávaně průvod po ulici pořádají hrnuli se policejní strážníci do ohrožených ulic, tak že účastníci tiché procházky při příchodu k řiditelství české severní dráhy nalezli tuto ozbrojenou mocí policejní obsazenou. Taktéž pak řiditelství buštěhradské dráhy a hlavně pak řiditelství c.k. st. drah tonulo v záplavě známých chocholů policejních… Dav demonstrujících železničních zřízenců však klidně, tiše a důstojně dorazil až před řiditelství c.k. státních drah, jsa arciť předmětem obdivu nejen pouličních pasantů.“ Tichá manifestace pak byla zakončena projevem budoucího špičkového odborového předáka I. republiky Brodeckého, který mj. řekl: „Dnes šli jsme ještě tiše a také se tiše rozejdeme. Není-li toto ticho tichem před bouří, o tom rozhodovati leží v rukou pánů nahoře!“ Po těchto vývodech rozlehlo se bouřlivé „Nazdar!“ a účastníci se v klidu rozešli, „nedavše tak četně shromážděné policejní stráži žádných příčin k zakročení“.
Tato akce přinesla tentokrát i konkrétní efekt (třebaže ne samozřejmě splnění všech požadavků) v podobě zvýšení
příbytečného a minimální penze.
Z požadavků této doby možná překvapí i požadavek zestátnění železnic. Strojvůdci zde cítili větší možnosti přímého jednání s ministerstvem železnic – bariéry kolektivního vyjednávání (které v té době začínalo být obvyklé v soukromém sektoru) s mnohými tvrdohlavými „vlakobarony“ se zdály být v té době příliš vysoké… A také zřejmě hrál roli postoj hospodáře – bylo veřejným tajemstvím, že soukromé dráhy dosahují zisků na úkor údržby a prevence drah, či na úkor zaměstnanců. Smutně proslulá byla v tomto smyslu zejm. Buštěhradská dráha, u strojvůdců titulovaná jako „nejšpinavější“ a její oficiální „signum“ B.E.B. bylo jimi vykládáno jako Bleibst Ewig Bettler, tedy ve smyslu stabilního žebráctví… Ostatně pohleďme letmo na statistiku z té doby:
V celém Rakousku bylo 19 891 km železničních tratí – z toho 11 751 státních a zbytek soukromých. Soukromé dráhy však dosahovaly na 1 km zisk cca 46 Kč, zatímco státní jen cca 23 Kč… Vědělo se, že efektivnějším hospodařením to není… Pro historickou přesnost je třeba ovšem dodat, že rozhodně nebyly ziskové tzv. místní zemské dráhy v Čechách, kterých bylo registrováno v těch letech 28 a na které každoročně doplácely tzv. zemské orgány značné částky. Např. výnos 8 lokálních drah
ani nekryl režii. Zajímavost na závěr: lokomotiv bylo v tehdejším Rakousku 5721.