S blížícím se termínem valné hromady (snaha byla uspořádat ji vždy v dubnu, max. květnu) vzrůstalo přesvědčení, že je přeci jen škoda přicházet o členy (zejm. mladší), kteří ještě „na zadní kolečka“ (úmrtní kvóta, právní ochrana) tolik nemyslí, ale jsou ochotni platit za informace (časopis) a „výbojnost“ (takovýto charakter organizace, agitace). Diskuse byla neobyčejně bouřlivá a cca remízová, ale nakonec byl odhlasován tento půlkrok vzad. Faktem je, že počet členstva se následně opět „znormalizoval“… Bylo tedy usneseno, že vedle členů řádných může existovat i člen „organizační“, platící 20 hal. na místní odbor, 20 hal. na agitaci a organizaci a 50 hal. na časopis. Charakter kompromisu (tedy znovuzískání těch odpadlých) byl zřejmý z toho, že takovýmto členem se mohl stát jen člen bývalý – členové noví se museli stát členy „řádnými“.
Předsedou spolku se stal opět po roční odmlce Bohumil GÖHLERT a místopředsedy mužové, kteří také již předsedali: Alois Sandrue a Adolf Hübner. Z referátu odstupujícího předsedy zaujme historika pasáž o pokusech ustavit (a „oživit“) jednak tzv. sociální komise, jednak tzv. topírenské komise – v obou případech se snahou vytvořit takto „dohodovací sbory mezi představenými a zaměstnanými“. Přesto, že zaměstnavatelskou stranou takto respektovány nebyly, představují zárodek budoucích závodních či důvěrnických výborů, tedy demokratických zastupitelstev zaměstnanců.
Ještě jednu důležitou událost z valné hromady je třeba zaznamenat: Spolek strojvůdců v Čechách totiž vstoupil do nejznámější české odborové centrály – do Odborového sdružení českoslovanského (dále: OSČ)! To bylo dost překvapující usnesení, které se vymykalo z linie bojů předchozích let o udržení a obhájení nezávislosti. Bylo ovšem dobově podmíněno a je třeba je historicky dešifrovat: rok 1905 byl rokem dělnictva, které prosazovalo radikálním způsobem všeobecné hlasovací právo, a strojvůdci cítili v tomto spojenectví větší šanci na prosazení svých požadavků poté, co „klidné“ metody přinášely maximálně dílčí vylepšení. Ostatně navrhovatel (plzeňský odbor) to řekl ústy svého delegáta přímočaře: „Chceme-li něčeho získati, musíme hledati spojence v řadách silnějších. … Tímto přístupem získáme možnost obeznámiti s našimi požadavky širší obecenstvo.“ Zde poněkud předběhneme a sdělíme čtenáři, že toto spojenectví vydrželo do roku 1913.
Hlavní události toho roku se ovšem odehrávaly na podzim. Není účelem této publikace rozebírat zde průběh masových demonstrací za dosažení všeobecného hlasovacího práva, které vyvrcholily 28. listopadu generální stávkou.
Na železnici měli zaměstnanci obecně a strojvůdci zvláště pochopitelně také zájem o volební reformu, která by podle jejich představ vedla k tomu, že by „v zákonodárném sboru byli také zastoupeni a nemuseli se domáhat intervencí politických stran, které neprojevily dostatečného zájmu o poměry železničních zřízenců“… Zvolili ovšem poněkud jinou formu boje než dělníci „v ulicích“: únorový příklad z Itálie je totiž inspiroval k značně rafinovanému způsobu protestu – „práci dle instrukcí„, neboli podle předpisů. Jestli snad nemá někdo dostečnou představivost, co to může obnášet, posloužíme dobovým popisem, raději ovšem podle vzoru Italů (nadčasová platnost je čistě náhodná!):
„Veškeré služební předpisy se do krajnosti zachovávaly. Deset minut před příjezdem vlaku byly veškeré práce ve stanici zastaveny, jak v dopravním řádě se nařizuje. Když vlak do stanice přijel, nechal si přednosta stanice od vlakvůdce veškeré průkazní listy odevzdati a pak řídil skládání zboží. Vše – jak předpisy nařizují – muselo býti jasným a zřetelným písmem do knih zaneseno. Před odjezdem vlaku prohlédl přednosta veškeré spojky vozů a nechal i ty nejmenší vady ihned opraviti. Dále přesvědčil se, zdaž zařízení vytápěcí dobře funguje atd. Vlak, který měl míti ve stanici minutové zdržení, zůstal takto čtvrt hodiny i déle ve stanici státi… Při vydávání jízdních lístků zkoumal úředník pravost peněz cestujícími mu dodaných. Při vstupu do čekárny měřili a vážili zřízenci ruční vaky a zavazadla, odpovídají-li předepsané délce a váze.“ Atd. atp.
Akce v Čechách začaly spontánně (což mimochodem ukazovalo na to, že radikálnost členské základny byla větší než vedení odborových spolků…) koncem října na severu v Horním Litvínově. Brzy pracovala dle předpisů i Plzeň a posledního října dorazilo „hnutí“ do Prahy. Nakonec zasáhlo i Vídeň. 4. listopadu vázla železniční doprava již všeobecně a v čele hnutí už stála vedení
odborových spolků. Ministerstvo železnic pochopilo, že musí reagovat. Vyslalo své zástupce do Prahy a zahájilo jednání s odborovými předáky. Za Spolek strojvůdců se jich zúčastnil redaktor Zájmů B. Kučera, který bez váhání přivítal železniční „bunt“ už 1. listopadu v úvodníku Zájmů.
Železničáři předložili vedle „klasických“ požadavků (zvýšení platu bylo požadováno o 20 %) i jeden střihu budoucího: „utvoření komise ze všech kategorií železničních zaměstnanců, která by vypracovala osnovu návrhu zákona pro úpravu mzdových a služebních poměrů“. Vládou bylo odmítáno hlavně zvyšování platů a byla ochotna jen k drobnějším ústupkům. Neutajila se ovšem informace, že připravuje mobilizaci železničářů a že dala natisknout 25 000 povolávacích lístků… Hnutí však pokračovalo i po 10. listopadu a vláda si netroufla provést mobilizaci. Přispěla k tomu i dobrá taktika železničářů, kteří se poučili z Itálie, kde stála veřejnost proti pasivní rezistenci – u nás byly osobní vlaky vynechány… Rozuzlení přišlo při jednání 13. listopadu: vláda ustoupila a ústy ministra železnic slíbila každé skupině železničářů splnit část požadavků – tak např. dělníkům zkrácení pracovní doby na 9 hodin, některým skupinám individuální zvýšení platů a služebníkům a podúředníkům (tedy i strojvůdcům) zavedení automatiky. Už jsme si objasnili význam tohoto „statku“ s dlouholetou působností a Spolek strojvůdců také ihned kladně ohodnotil tento počin vlády. Na celkovou platovou úpravu bylo slíbeno 5 – 6 milionů korun. Všem pak bylo slíbeno splnění ostatních požadavků do 2 až 3 let. Nemalý význam měl i slíbený tlak na soukromé subjekty na drahách, které zastávaly v průběhu oněch cca 14 dní nejtvrdší stanoviska…
To vše byl nesporný úspěch, a tak ještě téhož den byly poslány telegramy na všechny služebny s výzvou k „normální práci“… Sledujeme-li dále osud plnění slibů pro strojvůdce, je třeba říct, že slib o zavedení automatiky byl splněn výnosem z 12. prosince. Zaváděla se automatická dvouletá postupová lhůta, ve které postupoval strojvůdce po svém jmenování od 1200 Kč do konečného stupně 2200 Kč. Slabinou ovšem byly lhůty pro strojvůdce – čekatele, který musel přečkat dvě tříleté lhůty a jednu čtyřletou, aby postoupil z nově stanoveného nástupního platu 900 Kč na oněch 1200 Kč… Sem také zaměřil Spolek svá jednání v dalším období. A také nesmíme zapomínat, že uvedený výnos, stejně jako mnoho dalších opatření z ministerské či vládní úrovně, bylo vždy nutno pracně uvést do života i na soukromých drahách, fungujících jako jakási soukromá knížecí v rámci velké monarchie…
Hodnotíme-li tento bouřlivý rok, je třeba podtrhnout ještě jeden výtěžek: vláda byla nucena při jednání respektovat autoritu odborových organizací, které – byť po malém „zaváhání na startu“ – se staly jediným mluvčím železničních zaměstnanců. Této nabyté autority využil i Spolek strojvůdců a podařilo se mu nejen zastavit pokles členské základny, ale i dosáhnout koncem roku opět stavu přes tisícovku členů – přesně 1023.