Události roku 1905 byly hodnoceny i na valné hromadě roku 1906 a jejich lapidární shrnutí znělo: „Čeho se docíliti dalo, bylo dosaženo.“ Jinak se valná hromada soustředila na vnitřní věci: referenti z ústředí museli podle usnesení častěji „do terénu“, tedy navštěvovat akce místních odborů; vzhledem k nutnosti pružně reagovat na situaci bylo usneseno konat jednou ročně vedle valné hromady ještě konferenci „k luštění otázek stavovských a hospodářských“, a to pokaždé na jiném místě; vnitřní fondy byly částečně reorganizovány: agitační fond osamostatněn a „dodáno mu i účelu ochranného“ – to „k zajištění těch kolegů, kteří se činně účastní agitační práce“. Předsedou byl opět zvolen B. GÖHLERT.
Konference měla být svolána v srpnu do Plzně, ale po událostech podzimu 1905 se zase poněkud zlepšilo ovzduší mezi rivaly na dráze a po dohodě byla uspořádána „všeobecná“ konference strojního personálu v říjnu do Brna. Svolavatelem byl vytvořený akční výbor Spolku strojvůdců v Čechách, Spolku strojvůdců ve Vídni a Všeodborového spolku pro právní ochranu. Jednat bylo o čem, neboť provádění automatiky dostali do ruk proslulí byrokraté té doby… Ti přišli třeba na to, že mohou služebním řádem tlačit podúředníka vzít třeba místo služebnické (možná i v té chvíli lépe honorované), ale za současného zřeknutí se postupových práv v automatice… U soukromých drah nebyli byrokraté tak dokonalí jako rakouští státní, ale kompenzovali to často, řekněme, snaživou pílí a vůlí být lepšími než ti ve Vídni – s následky často nedozírnými… Není divu, že konference volala (opět) po zestátnění soukromých drah „s tím úmyslem, aby ministerstvo železnic bylo jediným kompetentním úřadem při jednání o požadavcích strojního personálu“.
Je ovšem třeba předvést, jak vyspělou organizací už tehdy – v roce 10. výročí vzniku – Spolek strojvůdců v Čechách byl: tyto případy řešil ofenzívou soudní a několik z nich se dostalo až před Nejvyšší soud! A několik z nich bylo i zde vyhráno.
Dalším problémem se toho roku stalo opětné zavedení prémií za udržování strojů, a to dokonce se zpětnou platností i za rok 1905. To vyvolalo ve veřejnosti dojem o vydatném zvýšení příjmů této části národa… Nebylo tomu tak – strojvůdci lehce na konferenci dokázali slabinu celého systému a jejich statistiky byly výmluvné: průměrné zvýšení platu tímto způsobem činilo 25 Kč!? Skrývaná závist ustala…
Na konferenci se objevily ještě tyto důležité požadavky:
- výsledky roku 1905 uzákonit (návrh zákona na úpravu poměrů železničních zaměstnanců byl v té době již podán a hovoří se o „zákonu dr. Verkaufa“);
- strojvůdce zařadit do kategorie úředníků;
- pracovní doba max. 240 hod./měs., ovšem včetně přípravné a odstavné práce;
- nárok na dovolenou na zotavenou ve vazbě na počet služebních let.
To vše bylo vtěleno do rezoluce a stanovená taktika směřovala k prosazení zejm. cestou „zákona dr. Verkaufa“ … a posílením jednoty splynutím s Všeodborovým spolkem pro právní ochranu ?!? Opět se tedy opakovala situace z kongresu roku 1902… To bylo pro český spolek nepřijatelné – bude to mít ovšem své dozvuky ještě na valné hromadě úříštího roku.
Rok 1906 fixoval ještě jeden výsledek těchto let, a to ve směru demokratizačním. Už zmíněné komise topírenské či sociální došly odezvy i na druhé straně a ministerstvem železnic bylo závazně slíbeno vypsat volby do tzv. personálních komisí. To byl zárodek důvěrnického systému I. republiky a větší šance „mluvit do věcí“.