Výsledkem tlaku na uznání všeobecného hlasovacího práva, resp. volební reformu, započatého roku 1905, byl soubor volebních zákonů z ledna 1907. Od této chvíle mohl volit poslance do říšské rady každý muž starší 24 let. První volby novým systémem proběhly v květnu 1907. Spolek strojvůdců v Čechách nemohl být dost dobře nevtažen do těchto dějů… Ovšem už první hodnotitelé dějin Spolku vidí tuto politizac s odstupem cca 20 let negativně: „Zasáhnutí naší organisace do voleb mělo nepříznivý vliv na klidný vývoj organisačního života v jednotlivých topírnách.“ Odraz tohoto problému na stránkách Zájmů však vyznívá mnohem cudněji… Protože jde o neobyčejně zajímavé a stále aktuální téma vztahu politiky odborové a politiky „politické“, nebo chcete-li raději, vztahu odborů a politických stran, věnujeme tomuto problému poněkud více prostoru:
V č. l se toho roku objevuje „Kapitolka předvolební“ a autor v ní souhlasí s názorem železničních úředníků, že je třeba „mít v parlamentu své lidi“. Jediná šance je spatřována v nasazení onoho člověka na kandidátku některé politické strany. V č. 3 je článek „V ruchu předvolebním“ již velice konkrétní a popisuje mj. „důvěrnou schůzi strojvůdců“ 22. ledna, kde se rokovalo o event. postavení kandidáta z řad strojvůdců. „Doznáno však, že za stávajících poměrů nelze pomýšleti na postavení kandidáta čistě stavovského, nýbrž že týž musí být stoupencem určité politické strany.“ Usneseno, že bude podporována sociální demokracie, protože „projevila ochotu postavit 5 kandidátů z řad železničního personálu. Bylo ustaveno zvláštní volební komité, „mimo spolek stojící“, které mělo „projednat podrobnosti s jedním z kandidátů železničního personálu, který bude povinen obstarávati záležitosti stavu strojvůdců“ (!) Z agitačního fondu měla být současně věnována „určitá částka“ na úhradu výloh spojených s volební kampaní. Této schůzi ovšem předcházelo rozhodnutí ústředí Spolku ze 17.ledna:
„K došlým dopisům týkajícím se příštích voleb do rady říšské… Jelikož se správa spolku nemůže v politických otázkách exponovati, budiž z řad členstva ustaven volební výbor mimo spolek stojící…“ Ze zprávy o schůzi ústředí v č. 4 lze vyrozumět, že pouze vzalo na vědomí provedení voleb do onoho volebního komitétu. Reference o činnosti vídeňského spolku věnují poměrně značnou pozornost pořádání „věnečku“ – o volbách však ani řádek… Číslo 6 oznamuje již v článku „Před volbami do rady říšské!“ vyhlášené datum voleb, stěžuje si, že nejde o neděli, organizuje strojvůdce k vyšetření času pro volební akt a nabádá k maximální volební účasti dramatickými slovy: „Nepoužití volebního práva rovná se zradě spáchané na všech těch, kdož trpí a strádají pod krutými poměry sociálními a přežilými zákony z dob panství feudálního… Přejeme si od příštího parlamentu obrození starého Rakouska!“ V témže čísle malá zmínka z ústředí, že došel dopis z OSČ (nepochybně s volebním obsahem)a předán volebnímu výboru.
Na valné hromadě počátkem dubna rezonovala politika nemálo, ale blížících se voleb se dotkla jen okrajově při dohadování, poslanci kterých stran byly v minulém parlamentu prosazovány požadavky železničářů.
V č. 9 (vyšlo 14 dní před volbami) hájí emocionálně laděný článek „Zadržte!“ právo stran provádět slušnou agitaci mezi železničáři, avšak rozhořčeně odsuzuje „házení bláta“ na protivníky v plzeňském volebním okresu. Závěr článku chrání jednoho z napadených a nenápadně pro něj agituje… Jméno dává tušit, že právě redaktor časopisu Železniční zřízenec a sekretář Všeodborového spolku pro právní ochranu, sociální demokrat Vilém BRODECKÝ je tím vybraným „koněm“ strojvůdců.
A pak – šok: žádné další zprávy… Zájmy strojvůdce nechávají nepovšimnuty výsledky voleb; neobjevuje se jediný komentář k výsledkům; nic. Můžeme se jen dohadovat, zda šlo o držení linie pouze odborového (a odborného) psaní, o strach ústředí ze sankcí za politické exponování (viz 17.1.), či … o zklamání z nezvolení V. Brodeckého poslancem?! V časopise se jen hojněji objevují (bez komentáře) od července přetištěné interpelace poslanců ve věci železničářů obecně a strojvůdců zvlášť. Na straně „Práce“ vystupují různá jména a nelze vysledovat, že by snad někdo z nich měl být placen strojvůdci… Jedna z interpelací je dokonce od Brodeckého protivníka, zvoleného národního socialisty Václava Fresla…
Na závěr tohoto snad ne úplně zbytečného „politického školení“: historické parlamentní volby roku 1907 ve skutečnosti život Spolku strojvůdců příliš neovlivnily. Tím nechce být řečeno, že nedošlo k jisté politizaci. Ta směřovala k sociální demokracii a projevila se opětovným projednáváním sloučení se Všeodborovým spolkem, který se mezitím zřetelně definoval jako sociálnědemokratický (ostatně po r. 1918 se z něj vyvinula druhá nejsilnější čs. železniční centrála Unie železničních zaměstnanců, jinak kmenový svaz sociálnědemokratického OSČ). Debata na valné hromadě prokázala, že silnější než tato tendence je strojvůdcovská vůdčí idea nezávislosti a samostatnosti! Nebylo asi zcela náhodné, že slavné heslo „Vlastní silou!“ se objevilo v záhlaví Zájmů strojvůdce poprvé toho roku v čísle 1 (a objevuje se v nich, „s malou přestávkou“, dodnes!)!
Dosti bylo politiky, vzhůru do odborové práce:
O valné hromadě jsme již leccos prozradili. Dodejme telegraficky: „přitvrdila“ ve věci vybírání členských příspěvků – rozhodla, aby Spolek vstoupil do mezinárodní Federace dopravních zřízenců (známé též pod mez. zkratkou ITF) – zvolila do čela opětovně B. Göhlerta.
Z dalších služebních a hospodářských otázek toho roku je třeba zmínit:
- V dubnu a květnu se uskutečnily slibované volby do personálních komisí. Bylo voleno do ústředního výboru pro osobní záležitosti při ministerstvu železnic ve Vídni a do personálních komisí u každého ředitelství c.k. státních drah, které měly sloužit jako poradní sbor pro „všeobecné služební otázky“. Vždy se volilo do odboru pro úředníky, podúředníky a služebníky. Funkční období bylo stanoveno na 5 let.
- 30. dubna upravilo ministerstvo automatiku a došlo k některým zlepšením: čekatel strojvůdce mohl dosáhnout titulu podúředníka „již“ za 8 let; konečné služné se zvýšilo na 2600 Kč.
- Protože však vázlo splnění dalších slibů z roku 1905 a zejména na soukromých drahách vládla libovůle a společnosti se postavily proti požadavkům železničářů, došlo v létě k nové aktivizaci personálu a 6. srpna byla svolána do Prahy schůze všech železničářů, na které byla vyhlášena připravenost použít opět pasivní rezistence alias práce dle předpisů jako hlavní zbraně k vynucení požadavků. Třebaže se ministerstvo železnic snažilo prostředkovat v jednání s tvrdohlavým vedením soukromých drah, k dohodě nedošlo a tak byla v září připravená akce spuštěna. Zasáhla téměř všechny sféry, neboť se za několik dní prakticky zastavila železniční doprava. Situace byla líčena až takto dramaticky: „Velká průmyslová střediska byla bez potravin, velké množství jatečního dobytka hynulo hladem na nádražích… způsobeny velké škody hospodářské.“ Po 15 dnech bylo dosaženo „vítězství téměř úplného“. Ujednaný smír vyústil ve vydání nového požitkového systému, který upravoval nárok na dovolenou, zlepšil příbytečné a 40 % z něho započítával do penze, zvýšil kilometrovné a prémie za úsporu uhlí. Dále bylo slíbeno vydat služební pragmatiku a zaručen generální pardon pro účastníky bojů. Pro formu tohoto ujednání bylo poprvé na železnici užito „moderního“ slova kolektivní smlouva. Podrobnější poznámku k dovolené: strojvůdce (i topič) měl nárok na 8 dnů při délce „služby“ 1 – 10 let, na 10 dnů při služebním poměru trvajícím 10 – 20 let a na 14 dnů pro ještě déle sloužící. Opatření bylo ovšem oslabeno větou, že dovolená „budiž poskytnuta, pak-li tomu služba dovolí„… A to často nedovolila. Objevuje se zde také později velmi frekventované a dnes téměř zapomenuté slovo pragmatika. Šlo o řád (soubor předpisů) upravující služební poměr veřejných zaměstnanců. Byla cílem mnoha zaměstnanců i na dráze, protože přinášela více jistoty (a většinou i výhod) než pracovní poměr založený na smluvní bázi. Tyto události a konkrétní výsledky aktivit posílily Spolek strojvůdců, takže koncem roku dosáhl „rekordních“ 1349 členů.