Valná hromada se toho roku konala v dubnu a zvolila do čela Spolku (již podruhé) Adolfa HÜBNERA (B. Göhlert se stal místopředsedou). „Bojové“ roky 1905 – 1907 přivedly strojvůdce k poznání, že je nutno více chránit „přední linii“ pro případ perzekuce. A tak tentokrát již skutečně navážno (to znamená s náležitým finančním krytím) vytvořili ochranný fond, který byl naplňován po dobu jednoho roku mimořádným příspěvkem 1 Kč na člena měsíčně. Sloužil také k finančnímu krytí náročnějších právních sporů. Dále bylo uloženo ústředí, aby usilovalo o vybudování vlastní záložny (idea z 1903 se stala znovu aktuální) a koupi či postavení vlastního domu.
Oba úkoly byly splněny: v září byla na ustavující schůzi v Praze založena Záložna strojvůdců v právní podobě „zapsaného společenstva s ručením obmezeným“ a s bývalým předsedou Prokopem Roubalem v čele. „Naostro“ zahájila činnost 1. lednu 1909. Jako vnější výraz úspěchů Spolku strojvůdců v Čechách byl získán spolkový dům a dne 15. listopadu 1908 se sekretariát přestěhoval do domu čp. 571 na Žižkově v tehdejší Karlově ulici. /Dům dodnes stojí v dnešní Seifertově ulici č.5 a dokonce má stále nad vchodem – přes vlastnické peripetie, či by bylo na místě hovořit méně právnicky o „kotrmelcích“ – bronzovou desku s nápisem „Odborová organisace strojvůdců“ a reliéfem lokomotivy ř. 365.0!/
Jinak se nesl tento rok ve znamení „hlídání“ úřadů, aby plnily sliby z předešlého období… K tomu účelu byla svolána manifestační schůze v srpnu do Prahy a konference strojvůdců v září do Vídně. Taktika byla ve všech případech zaměřena na zákonné zakotvení všech výsledků a za základ (byť kritizovaný) byl brán již zmíněný (navrhovaný) zákon dr. Verkaufa. Hmatatelnými výsledky byla získaná vylepšení v oblasti vedlejších příjmů, zvýšená hranice konečné platové stupnice na 3000 Kč a dosažená „akční jednota“ (téměř) všech železničářů – v podobě akčního výboru k prosazování požadavků.
Závěrem je třeba zmínit čilou aktivitu nově zvolených personálních komisí, které měly sice právně vykolíkovaný prostor pro svou činnost, ale – jak už to bývá – musely samy, případ od případu, zjistit a probojovat, kam až mohou při „mluvení“ do věcí hospodářských a služebních dojít. Situaci ovšem nepomáhalo časté nepochopení role tohoto jednacího instrumentu – na místní úrovni to lapidárně dokládá zpráva z nuselské kroniky: „Ač uznání topírenských výborů vyžádalo si mnoho namáhavé a těžké práce, mnozí kolegové jejich význam sami podceňovali a svým nesprávným jednáním znehodnocovali.“
Toho roku pokračoval vzestup členské základny (zastavil se pak až rokem 1914) novým „rekordem“ – 1470 členů (ve 30 místních odborech).