V únoru byly povoleny nové stanovy „STEPHENSONA“ a reorganizací spolku se stal otevřeným pro všechny strojvůdce Rakouska. Z 96 členů před reorganizací se během roku počet členů zvýšil čtyřikrát! Členy se stali jednotlivci až z Haliče a Bukoviny. Přesto nelze nesrovnat počet členů „Stephensona“ s počtem členů Spolku strojvůdců, který toho roku dostoupil čísla 1534… Tento nepoměr vyrovnala pak až 20. léta, kdy se počty členů sesterských spolků „podpůrného“ a „výbojného“ vyrovnaly.
V letech před I. světovou válkou byl zřejmě největší překažkou členský příspěvek, který činil od r. 1907 1 Kč měsíčně a byl tedy téměř tak vysoký jako členský příspěvek Spolku strojvůdců v Čechách. Pro dokreslení situace: podpora v nemoci činila v té době 1 Kč denně (max. po dobu 3 měsíců).
Valná hromada „výbojného“ spolku zvolila toho roku do čela sice opět Adolfa HÜBNERA, ten se však musel ze zdravotních důvodů krátce poté vzdát funkce a tak se ocitl poprvé v historii spolku v čele kolega pověřený řízením (tehdy se říkalo jemněji „správou“ bez asociací s možným dirigováním dobrovolných členů…) – Josef MIKŠ, na valné hromadě zvolený místopředseda.
Usnesení o konání dvou konferencí zaměřených na lepší informovanost a otázky služební a hospodářské ročně + platba příspěvku z titulu členství v ITF si vynutily zvýšení členských příspěvků na 16 Kč ročně a stanoveno platit příspěvky čtvrtletně. Dále bylo usneseno vypracovat pamětní spis, který byl jakousi inventurou požadavků strojvůdců, a předložit jej ministerstvu železnic. Žádáno zejména:
- kilometrovné nahradit tzv. hodinovým jako přechodné opatření před zavedením paušálu;
- zavést devítihodinovou pracovní dobu;
- konečně vyřešit otázku služebního obleku;
- konečné dva platové postupy zkrátit na 2 roky, aby bylo možno dosáhnout konečné platové stupnice za 24 let od vstupu na stroj;
- zlepšit podmínky čekatelů, zejm. zkrácením jejich postupových lhůt.
Z těchto otázek se pak Spolek v další části roku koncentroval na úpravu vedlejších příjmů, zejména ve vazbě na změnu prémiového systému. Těmito otázkami se zabývala i konference strojního personálu ve Vídni v červnu, kterou svolala již zmiňovaná koalice železničářských odborových organizací. V červenci se uskutečnila i společenská akce většího významu – společný zájezd strojvůdců do Paříže – a dala tak vznik jisté tradici.
Relativně klidnější roky budiž příležitostí povšimnout si, jak fungovala v těch letech vnitroodborvá demokracie, jak říkáme moderním jazykem. Cca 2 měsíce před valnou hromadou byly místní odbory vyzvány k písemnému podání návrhů. Měly na to cca 1 měsíc. Pak byly všechny došlé návrhy otištěny v Zájmech strojvůdce, takže je mohly projednat jednotlivé organizace a dát příslušné pokyny pro hlasování svým delegátům. Žádné další návrhy již pak „nebyly připuštěny“.Za drobnou vadu na kráse lze snad požadovat jen komentář ústředí k těmto návrhům, který ne vždy udržel objektivitu a často předjímal to „nejvhodnější“ řešení.
O problémech „dole“ nám napoví dvě příhody z nuselské kroniky:
- „Páni v topírně byli dopodrobna informováni o jednání na schůzích záhy po jejich ukončení, což působilo na organisačně disciplinované členstvo deprimujícím dojmem.“ Nejen na ně.
- „Kolega předseda /místního odboru/ napomenul několikrát kol. Roubala /bývalého předsedu celého Spolku strojvůdců/, který naléhal, aby náš spolek vyznával ideu sociálně – demokratické strany dělnické, kam se snažil dostati i členstvo odboru. Z toho také vznikl ostrý konflikt Horák kontra Roubal, který však byl později zase v dobrém urovnán.“ Naštěstí tedy ne Jestřáb kontra Hrdlička.