K tématu „demokracie“ řekla cosi i valná hromada, která toho roku proběhla již v únoru. Bylo usneseno, že kandidátku pro volbu do ústředí (často označované jako ústřední výbor) budou vypracovávat vždy 4 delegáti pražští a 4 venkovští. Není třeba dlouho hádat, kdo měl větší slovo před tímto rozhodnutím… K tomu jen ještě to, že poměr členů „pražských“ k „venkovským“ byl v té době cca 1:2.
Do funkce byl zvolen po čtyřleté přestávce opět Bohumil GÖHLERT – J. Mikš se vrátil na post místopředsedy. Hospodářskými otázkami roku byly relativně drobnější záležitosti, z nichž však nesmírně komplikoval strojvůdcovský život zejména prémiov systém. Cílem se stalo (už jednoznačně) dosažení garantované (paušálem stanovené) prémie. Stálým problémem bylo také dosažení zjevně logického požadavku „fasungu“ jednoho obleku na letní období a jednoho na zimní… Strojvůdci Buštěhradské dráhy se už nemohli dočkat zestátnění, od kterého očekávali přinejmenším „normální“ poměry („Chceme ustálené, byť nikoli brilantní poměry…“). Stálým problémem byla také pracovní doba, kde vedlo vypracovávání turnusů podle ministerských pokynů k stálému překračování měsíčních norem a tudíž přetěžování personálu (Nusle: „Zhoršené ministerské nařízení vedlo k tomu, že spolek se musel po celý rok věnovat především otázce pracovní doby.“)
Problémy s čekatelskými lhůtami vedly červnovou konferenci k radikálnímu požadavku: zrušit kategorii strojvůdce – čekatele vůbec a po dvouleté lhůtě a složení příslušných zkoušek jmenovat uchazeče přímo strojvůdcem – podúředníkem.
Parlament reagoval toho roku na požadavky železničářů poněkud atypicky – nikoli systémovým opatřením, ale schválením několikamilónové částky, která měla být v horizontu několika let postupně „rozpouštěna“ v tomto resortu. Boj o rychlejší „rozpouštění“ určené částky pak trval vlastně až do vypuknutí války.
V Nuslích si toho roku všechny vnitřní problémy zřejmě dobře vyříkali a navíc je spojila zpupnost představených, kteří „různými nařízeními snažili se vyprovokovati strojvůdce k nespokojenosti co možná největší“… Kronika se tak „odvázala“ k zcela růžovému obrazu situace: „V odboru bylo docíleno příkladné souhry všeho členstva, z jehož iniciativy vycházela usnesení dobře vzdorující náporu představitelů správy výtopny. Taktéž po stránce ryze organisační bylo vykonáno záslužné dílo, jehož rozsah určoval směr činnosti nejen v místě, ale také v ústředním výboru. Schůze programově hodnotné byly střediskem zájmu všeho členstva a hojná účast na každém spolkovém podniku byla oporou činovníkům v jejich těžkém a odpovědném postavení… Místní náš odbor zářil mezi ostatními odbory spolku jako hvězda nejoprávněnější naděje, neboť rozené talenty pro spolkový život začali se objevovati a byla jim poskytnuta možnost plného rozvoje, aby později svými jmény mohli šířiti slávu odboru v Nuslích.“ P.S. To o těch talentech další vývoj, zejména ve 20. letech, potvrdil!