Březnová valná hromada toho roku potvrdila jeden jev, který je možno v souvislosti s odborovou organizací českých strojvůdců nazvat již pravidlem: spolek nebyl v zásadě proti spojování s jinými, zejména když šlo o konkrétní akce (dějiny odborů užívají pojem „akční jednota“); vždy však „zbystřil“, jakmile měl pocit manipulovanosti, přílišné centralizace či ohrožení primární samostatnosti… A protože fungovalo i „kontrapravidlo“ (zejm. v sociálnědemokraticky zbarvených odborech, které po všechny časy dominují) sklonu právě k takovým tendencím (nejvyspělejší odborové organizace si tato rizika uvědomovaly a chápaly je jako výzvu k jejich permanentnímu překonávání), skončilo to vždy stejně: odchodem strojvůdců z takovýchto svazů, koalic, exekutiv, akčních výborů, či později federací, konfederací, asociací apod. Takže valná hromada konstatuje, že členstvo „projevuje hlasitě přání vystoupit z koalice“ (vzniklé roku 1907)…
Mužem v čele byl nadále B. Göhlert, místopředsedou poprvé Jan VIEWEG. Pokračovala snaha o větší zapojení venkovských odborů do práce ústředí. Brzy po valné hromadě zemřel Bohuslav KUČERA, první (a celých 14 let jediný) redaktor Zájmů strojvůdce, který
se postupně vypracoval na vynikajícího představitele Spolku strojvůdců a byl pověřován mnohými úkoly nad rámec své redaktorské profese. Na jeho památku byl založen Kučerův fond na podporu vdov a sirotků, pozůstalých po členech Spolku strojvůdců v Čechách.
Největší akcí roku byla říšská konference strojvůdců Rakouska Ve Vídni počátkem září, kde se tentokrát dohodly předem na svolání spolky pražský a vídeňský a společně také připravovaly program. Byl rozsáhlý a vyústil v již tradiční rezoluci se soupisem 25 (pomalu již také tradičních) požadavků. Zmiňme zde jen jeden nový: „předvzdělání uchazečů o místa strojvůdců“. Strojvůdci si velmi dobře uvědomovali směr vývoje ke stále ložitějším strojům a nutnost kombinace řemeslnické zručnosti s inteligencí (a psychickou odolností i povahovou rozhodností). Protivníky jim ovšemže byla vyčítána cechařská snaha uzavřít co nejvíce strojvůdcovský kruh a nevpustit mezi sebe „vetřelce“…
Tentokrát ovšem byla rezoluce podepřena i sérií manifestací ve všech větších výtopnách a vytvořením „exekutivního komité“. To vše nebyly malé výsledky, ale ministerstvo železnic bylo zřejmě velmi dobře informováno o neshodách mezi odboráři na železnici a se splněním nikterak nepospíchalo. Hodnocení nuselských strojvůdců o „provokativním odmítání požadavků strojvůdců vídeňským ministerstvem železnic, které nechce přiznati řádného ohodnocení stavu“ není v historické retrospektivě tak zcela na místě a jak uvidíme později, ještě se bude na roky cca 1910 – 1914 vzpomínat téměř jako na „zlaté“…
Jak to bylo s těmi neshodami mezi železničními odbory? Jako vždy, když se mezi ně míchá příliš (stranické) politiky a když začíná jedna organizace vnucovat těm ostatním své představy (přitom je téměř pravidlem, že „koalování“ skončí tím spíše krachem, čím více ony představy kráčí pod praporem „pokroku“…).
Zde musíme trochu zpátky k roku 1910, kdy se konal v Kodani sjezd II. internacionály a rozhodl – ve jménu „socialistického bratrství“ – o tom, že v každém státě má být jen jedna odborová centrála. OSČ – ve shodě s českou sociální demokracií – se odmítla podrobit tomuto rozhodnutí a „setrvávala nadále na autonomistickém stanovisku“. Tento rozkol pak zasáhl i „dolů“ prakticky do všech odborových struktur. Nás by to nemuselo tak zajímat – nebýt toho, že Spolek strojvůdců byl od r. 1905 členem OSČ, ale současně (vyžadovala-li to konkrétní situace) se nebránil konkrétní spolupráci s „Vídeňáky“ (viz spolupráce na konferenci tohoto roku aj.), prostě choval se jako svéprávný subjekt… A to najednou „nešlo“, neboť od nám dobře známého
Všeodborového spolku pro právní ochranu se odtrhli čeští „autonomisté“ a vytvořili „Svaz českoslovanských železničářů“ jako členský svaz OSČ. A tomuto odborovému novici se ihned nelíbilo, že se Spolek strojvůdců v Čechách (občas) spojí s vídeňskými „centralisty“… Roztržku vyřešil až rozpad Rakouska. A jak to vyřešili „naši“ strojvůdci?