Strojvůdci vyřešili situaci v duchu již vytavené tradice, která udržela tuto organizaci „nad vodou“ vždy v kritické situaci: vlastní silou, či (v této konkrétní situaci) „ani, ani“! Prostě nechali ony „všeodboráře“ z Vídně i Prahy, aby se o přízeň již proslulého Spolku strojvůdců v Čechách pohádali mezi sebou a v okamžiku, kdy jim začali dávat ultimáta (zakazující spojovat se s tím druhým), svolali v srpnu konferenci do Prahy a usnesli se o vystoupení z OSČ a nepřistoupení do vídeňské odborové centrály! Dobový komentář:
„Snahy politických stran dostati nás do svého vleku, skončily neúspěchem, a je nutno, aby i v příští době tyto snahy, směřující k spolitisování odborového hnutí, nedošly u nás k uplatnění.“ Prorocká slova.
Přitom je paradoxní, že v závěru „rakouské éry“ došlo k největšímu sblížení se strojvůdcovským spolkem vídeňským, se kterým se „náš“ spolek – ať si to přiznal, či nikoli – vždy poměřoval… Konstatovala to i březnová valná hromada, byť poněkud pyšně (ale i to je součást onoho poměřování): „Poměr náš ke spolku vídeňskému se změnil, protože zařídil sekretariát po našem vzoru a taktika jeho přizpůsobila se našemu směru.“
Na žádost B. Göhlerta, „aby nebyl volen více jako předseda“ (takto nehovořil poprvé ani naposledy…), se do čela Spolku dostal Jan VIEWEG. V organizačním životě spolku se objevila nová forma: konference předsedů odborů. Byla snaha více ztotožnit členské základny Spolku strojvůdců a „Stephensona“ i „Záložny strojvůdců“. Ta si sice získala důvěru strojvůdců a tohoto posledního „klidného“ předválečného roku 1913 měla už 1077 členů (cca stejná počet jako „Stephenson“), je však třeba poznamenat, že ne všichni byli členy Spolku strojvůdců v Čechách – těch bylo jen 633. Celkem bylo složeno 1440 členských podílů (1 podíl byl za 25 Kč); obrat měla záložna větší než půl miliónu Kč /počet členů Spolku strojvůdců dosáhl toho roku již 1873 členů/. Tyto výsledky je třeba vidět už ve světle předválečného neklidu, který čas od času propukal v podobě panického vybírání vkladů, které nemálo peněžních ústavů „položilo“. Ne tak „naši“ záložnu, která „byla vyhledávána všemi úvěruschopnými vrstvami společenskými“ a u které každému „imponoval levný úvěr a kulantní jednání se stranami“…
Jak se vlastně „za Rakouska“ odcházelo u dráhy do výslužby? K dispozici máme údaje u c.k. státních drah: existovala dvě kritéria pro odchod – věk 65 let či odsloužených 35 let, kdy vznikal nárok na plnou pensi. Více využíváno bylo kritérium druhé a procento těch, kteří přesluhovali za tuto hranici, činil v těchto letech podle statistiky 2,9 %. Podstatně vyšší byl počet těch, kteří složili ještě i po 65 letech věku: 10,8 %. Překvapí třeba počet 25 zaměstnanců stáří 76 let a dokonce 7 zaměstnanců starších 80 let (!). Snadno si domyslíme, že drtivá většina z nich se nacházela v kategorii úředníků.
Nuselští strojvůdci měli poněkud ostřejší názor na vídeňský „Lokomotivführerverein“ a odmítali jeho srovnání s „naším“, zejména proto, že přes modernizaci fungoval stále pod protektorstvím jednoho z členů habsburské panovnické rodiny… O vztahu politiky k odborovému hnutí se vyjadřovali také lapidárně: „Politické čachražení je zabiják práv všech železničářů.“
V Zájmech strojvůdce toho roku je už čas od času cítit očekávání válečného střetu.