Akce z roku 1911, kdy parlament odhlasoval etapovité finanční přilepšování železničářům, měla své dozvuky ještě počátkem tohoto roku, protože se zjistilo, že zbývají ještě 4 milióny a nikdo se nemá k jejich rozdělení… V Praze proběhla v únoru velká protestní schůze, kde vedle finančních požadavků bylo též „protestováno proti stálému a systematicky odkládanému provedení minimálních požadavků, předložených při poslední pasivní rezistenci“ tím je míněn rok 1907, od kterého uběhlo již 7 let!
Březnová valná hromada měla toho roku docela slušivou demokratickou předehru, když proběhla poprvé i porada předsedů jednotlivých odborů a m.j. se dohodla na kandidátce k valné hromadě (v ústředním výboru se pak objevilo 5 předsedů venkovských odborů). Následující předporada 1 den před valnou hromadou už byla tradiční a většinou šlo o celodenní klání nad programem schůze s bohatou diskusí; na vlastní valné hromadě se pak hlasovalo a většinou šlo vše už dosti rychle.
Předsedou Spolku se stal opět Jan VIEWEG, na místě místopředsedy se znovu objevuje nepostradatelný B. Göhlert. Na valné hromadě zazněla kritika Zájmů strojvůdce, zejména pro příliš politizující psaní… Neskončilo to odvoláním redaktora, ale volbou tzv. tiskového výboru, jehož usneseními se musel redaktor řídit.
Protože šlo o valnou hromadu, která uzavírala jednu etapu existence Spolku strojvůdců, podívejme se trochu blížeji na rozložení členské základny. Počet řádných členů dosáhl čísla 1607 a protože tzv. organizačních členů (platících nižší čl. příspěvek – srovnej r. 1905) bylo jen 266, ukázala se správná linie plnohodnotného členství se zajištěním právní ochrany a budováním finančně nezávislé organizace. Místních odborů bylo 25 a na 16 místech si platili své příspěvky a i jinak se kontaktovali rozptýlení strojvůdci (tzv. platební místa). Podle počtu členů vypadala tabulka místních odborů takto:
| 1. Praha VII | 175 členů |
| 2. Louny | 172 členů |
| 3. Nusle | 159 členů |
| 4. Nymburk | 118 členů |
| 5. Plzeň * | 104 členů |
| 6. Karlín/Žižkov | 100 členů |
*zde ovšem existoval i samostatný „Klub plzeňských strojvůdců“, založený již r. 1894
A dále s méně než 100 členy následují v pořadí: České Budějovice, Česká Třebová, Kralupy, Tábor, Smíchov, Kladno, Rakovník, Hradec Králové, Zdice, Klatovy, Velký Osek, Veselí/Mezimostí, Kyšperk, Chomutov, Horní Litvínov, Dvůr Králové, Hroby, Žatec a Lužná/Lišany.
Ještě na jaře si dovolují Zájmy zesměšňovat „vojenský erár“, který protlačoval své vysloužilce (tzv. certifikalisty – po absolvování dvanáctileté vojenské služby) na různá „zajímavá“ místa na dráze (tedy zejm. úřednická a podúřednická), pak však přichází 26. červenec, kdy do „čilého a rušného organizačního života jako rána hromu zapůsobila všeobecná mobilizace branné moci“. 28. července pak Rakousko-Uhersko vyhlásilo válku Srbsku. Ano, vypukla válka, která se postupně rozrostla ve válku „světovou“. Ale ze začátku nic pro takovýto tragický vývoj nesvědčilo – alespoň ne u lidí, kteří neměli blízko k „strategickým informacím“.
Číslo 15 Zájmů strojvůdce z 1. srpna o vypuknutí války nijak speciálně neinformuje, jen z malé zprávičky o Záložně strojvůdců se přesvědčujeme, že „o tom vědí“… Tato informace stojí za uveřejnění: „… Bezpečnost vkladů není nastalým válečným stavem nijak dotčena a je veškerá nejistota, i kdyby válka skutečně vypukla, úplně vyloučena, neboť dle mezinárodního práva je soukromé vlastnictví nedotknutelné a uznává se naprosto i nepřítelem. Státní správa Rakouska jest pro případ války dokonale finančně připravena a zajištěna.“
Ještě v srpnu časopis příliš nereaguje – vážnost situace dolehla teprve v září. Úvodník č. 17 Zájmů oznamuje vycházení max. o 8 stranách, „neboť články, týkající se problémů, kritiky a vedení různých hospodářských akcí nutno v této době jako naprosto bezúčelné vynechat“ (je nutno si uvědomit, že byla zavedena přísná cenzura a zrušena tisková svoboda). Redakce ovšem slibovala pravidelné vycházení a udržování spojení mezi členstvem. To plnila – že to ale neměla lehké, dokazují první cenzurní zásahy, které se začaly množit od listopadu… Jakoby v předtuše role manželek strojvůdců ve válečných letech se k nim obrací s prosbou o dosílání časopisu na frontu a o to, aby „v jich vlastním zájmu povinné příspěvky za své muže po čas jich nepřítomnosti samy zapravovaly“. Stalo se a také díky této roli manželek strojvůdců přežil Spolek nejhorší období své dosavadní historie.
A skutečně dost strojvůdců muselo nastoupit vojenskou službu, přičemý bylo téměř pravidlem, že člen Spolku (zejm. známější „činovník“) byl odvelen „k službě blíže bojiště“… Dále byl „zaveden válečný jízdní řád s nemožně dlouhými jízdními dobami a ve službě nastala persekuce nejhoršího druhu“ (takto to viděli nuselští strojvůdci). Určitou výhodou bylo snad jen to, že
ministerstvo železnic upravilo služební řád tak, že železničáři, kteří byli povoláni k aktivní vojenské službě, „zůstávali ve služebním svazku c.k. rakouských státních drah“ a náležela jim nadále většina požitků, která z tohoto služebního poměru vyplývala. To se ovšemže netýkalo strojvůdců zaměstnaných v průmyslových závodech, kteří byli buď z důvodů omezení výroby propuštěni, či narukovali. Organizace se soustředila na podporování jejich rodin (vedle ustavených fondů byly používány i příležitostné sbírky) a tato linie „podpůrnictví“ a drobné organizační práce pak dominovala v činnosti spolku celou válku.