V lednu tohoto roku musel nečekaně narukovat i bývalý předseda, onoho času tajemník a zodpovědný redaktor Zájmů Prokop ROUBAL. Ani to však časopis nepoložilo a vedla ho malá skupina nadšenců, která se scházela přímo u předsedy J. Viewega. Ten však onemocněl tuberkulózou; na červencové valné hromadě byl ještě zvolen místopředsedou, ale jednání už za něj řídil B. Göhlert, který byl znovu postaven do čela spolku.
Protidrahotní akce z předešlého roku sblížila měrou nebývalou dlouholeté konkurenty, totiž strojvůdcovské spolky pražský a vídeňský… Začalo se dokonce jednat o sloučení a jednalo se vlastně až do rozpadu Rakouska, který tak přinesl definitivní rozhřešení. Podpůrná akce pro rodiny mobilizovaných zdárně pokračovala, ale bylo přirozené, že nemálo vyčerpává spolkové fondy. A tak byly šťastnější členové opakovaně vyzýváni k solidaritě, která byla v těch letech vlastně charitou. Krátce po valné hromadě zemřel trojnásobný předseda Jan VIEWEG. Akce proti drahotě však přeci jen došly ohlasu – železnice byla pro válčící Rakousko příliš důležitým strategickým „artiklem“, a tak přiznalo železničářům zvláštní drahotní přídavek v relaci na počet členů rodiny. Stále větší vtahování lidského potenciálu do válečného soukolí demonstrovalo i opatření, aby topiči byli povoláváni k strojvůdcovským zkouškám a na jejich místa nastupovaly ženy (!)…
Zpráva o tom nesměla být ovšem v Zájmech otištěna, a tak se objevila jen nenápadná zprávička pod čarou. Ostatně „nesmělo se napsati, že nemáme do ucpávek konopí, že nemáme olej, že nemáme měď, nesmělo se psáti, že stalo se zde neb jinde nějaké železniční neštěstí, zkrátka nesmělo se psát nic, z čeho by bylo vidno, že meleme v Rakousku z posledního. Dělalo se to prostě tak, že pod čárou a i v článcích psalo se takřka mezi řádky jen tak okolo, co všechno nás bolí…“ /ze vzpomínek pamětníků k 30. výročí Spolku strojvůdců/.
Bylo obdivuhodné, že přes všechny události se udržovala členská základna na cca stejné výši – koncem roku šlo o číslo 1864. Jinak ale působí tento rok asi nejchmurněji ze všech válečných roků. Pesimistickou atmosféru dokládá opět dobře nuselská kronika: „Mezi personálem vřela nespokojenost, byl nedostatek potravin, chátralo šatstvo i obuv, zostřená služba stávala se postrachem. V míru konal strojvůdce v průměru službu 230 hodin v měsíci a urazil 2500 nákladních kilometrů, nyní byl ve službě 380 – 400 hodin v měsíci a ujel až 6000 nákladních kilometrů. Strojvůdci stávali se automatickými přístroji, ploužili se po tratích jako lidské stíny. A válka jako furie zuřila dále… Obraz poměrů zračí se v toliko čtyřech odbývaných členských schůzích v roce.“