Počátkem roku byly zvýšeny drahotní přídavky státním i železničním zaměstnancům („pánům ve Vídni záleželo na tom, aby mezi českými železničáři byl udržen klid a pořádek“), a to jako by předznamenávalo určitý obrat ve válce – možná spíše psychologický, než faktický. Z hlediska organizačního tomu ale situace zprvu příliš nenasvědčovala: ústředí se rozhodlo uveřejňovat v Zájmech výtahy ze svých jednání, protože schůze ve větším měřítku (konference, valná hromada) se konat nemohly.
K určitému politickému uvolnění došlo svoláním říšského parlamentu (po třech letech) koncem května do Vídně a vyhlášením amnestie pro „politické“. Vedle nejznámějšího amnestovaného Karla Kramáře bylo osvobozeno i několik „buřičů“ z řad Spolku strojvůdců. Uvolnila cesta k peticím a interpelacím a skuliny vzniklé viditelným uvolněním (spíše: pootevřením) poměrů ihned využily onoho času velmi si blízké strojvůdcovské spolky pražský a vídeňský a pokračovaly v nastolování požadavků jako by války vůbec nebylo…. zaměřily se na otázku vedlejších příjmů, které mohly podstatně zlepšit finanční těžkosti jejich stavu. 8. srpna dokonce svolaly společnou protestní schůzi (!) do Prahy, přijaly rezoluci a vyslaly deputaci na ministerstvo železnic do Vídně. Tento počin – v té době nebývalý – vešel do dějin… Překvapilo to, že – byť po „menším“ čekání „na chodbě“, které pomohl ukončit známý zastánce železničářů a budoucí první čs. ministr železnic, tehdy poslanec dr. ZAHRADNÍK – deputace byla přijata a ještě více to, že dosáhla nepochybných výsledků (byť samozřejmě ne ihned – srovnej počátek roku 1918). Stížnosti na neodborné zásahy důstojníků „v poli“ do práce strojvůdců však došly sluchu ihned a byl vydán příslušný rozkaz, takže do konce války pak netrápily strojvůdce alespoň nesmyslné rozkazy, dávané často za součinnosti pistole…
Ani v tomto roce se vídeňský a pražský spolek nesloučily; zato se podařilo dříve nemožné na domácím „hřišti“: po léta rozštěpení plzeňští strojvůdci se konečně sloučili a Spolek strojvůdců se tak významně posílil. A neuvěřitelné se stalo skutkem – v této válečné době dosáhl počet jeho členů rekordní výše 1971!
Přes naznačené politické uvolnění se však prudce začala zhoršovat životní úroveň obyvatel – a drahotní přídavky pro železničáře je z tohoto kruhu příliš nevyčlenily. Bohužel docházelo k nekolegiálním projevům i mezi nimi, jak dosvědčuje nuselská kronika: „Aprovisační otázka působila největší potíže. Přidělilo-li ředitelství nějaké potraviny do topírny, rozebral je dílenský personál … a na strojvůdce a topiče zbyly jen drobty – nebo také nic. Tyto nepřístojnosti vedly postižené k ostrým kontroversím, jež se odbývaly ponejvíce v kantině, nebo ve vozovce a jichž se zúčastňovali vedle našich zástupců také ženy a členové rodin nepřítomných kolegů. Aby se podobné zjevy nemohly opakovat, zvolen za strojvůdce aprovisační důvěrník.“
Ale abychom zakončili tento přeci jen už optimisticky zbarvený rok trochu povzbudivě, dejme ještě jednou slovo nuselským: „Ačkoliv kolegové byli přetíženi službou při velmi skrovně vyměřeném odpočinku, přece jen dávali přednost schůzování před spaním, neboť byli přesvědčeni, že jen společné úsilí je s to úspěšně čeliti všem možným pohromám, jež rozvášněná doba s sebou přinášela.“