Pokud jde o vybudování nového postavení strojvůdců v užším rámci železničním i v širším rámci postavení zaměstnanců v nové republice, „lámal se toho roku chléb“. Euforie popřevratových let pomalu vyprchávala a nejen vláda začínala šetřit… Byla ustavena dokonce parlamentní úsporná komise. Ministerstvo železnic přišlo s návrhem zavést úsporné prémie. S tím už měl strojní personál své neblahé zkušenosti a Federace svolala „preventivně“ k této otázce v březnu konferenci. Té se zúčastnil i známý dr. Kramář, který byl v čele zmíněné parlamentní komise.
Nutnost úsporného myšlení měla jednu ze svých příčin v krizi, která toho roku vypukla v kovoprůmyslu. To nebylo téma, které by šlo mimo strojvůdce: ve svých řadách měli totiž i kolegy ze soukromé sféry a mnozí byli zaměstnáni ve větších kováckých závodech. Ke slovu přišla i praktická zkouška fungování podpory v nezaměstnanosti. Protože příslušné fondy nebyly ještě náležitě naplněny, přišla ke slovu zejm. klasická sbírka. Otázku řešila i valná hromada, která také zvolila (tentokrát to bylo skutečně naposledy!) do čela opět Bohumila GÖHLERTA, toho roku již pětašedesátiletého. Poprvé byl do ústředí zvolen (resp. optován) na základě rozhodnutí strojmistrovské exekutivy i představitel strojmistrů – toho roku Alois HERC z Nuslí.
Další konference byla svolána k problematice (ne)dodržování zákonité pracovní doby – toto téma bylo žhavé celou první republiku…
Všechny tyto existenční otázky vybudily – ty prozíravější – odboráře k novým pokusům nalézt společnou platformu v rámci železničních odborů. Organizačně došlo totiž k k roztříštění až neuvěřitelnému a toho roku (a prakticky celou I. republiku) existovalo již v nové republice 19 (devatenáct!) odborových organizací na železnici… Řez mezi nimi byl přitom veden nožem politickým, národnostním, konfesijním (křesťanské odbory), stavovsko-vzdělanostním i – snad jedině pochopitelným – odvětvově profesním. Protože jsme se s některými z nich již setkali a s mnohými dalšími setkáme, je nyní vhodná příležitost udělat si jejich přehled – v okamžiku, kdy byla scéna prakticky hotova. Seřazeno dle vykázaného počtu členů v r. 1922:
| 1. Jednota zaměstnanců čs. drah | 55 264 |
| 2. Unie železničních zaměstnanců v ČSR | 45 157 |
| 3. Verband der Eisenbahner in der ČSR | 23 026 |
| 4. Sväz slovenských železničiarov | 14 870 |
| 5. Spolek čs. úřednictva železničního | 10 598 |
| 6. Gewerkschaft deutscher Eisenbahner | 9 185 |
| 7. Federace strojvůdců v ČSR | 6 583 |
| 8. Spolek úředníků čs. drah s úplným SŠ vzděláním | 4 137 |
| 9. Odborová nepolitická organisace průvodčích vlaků ČSR | 3 848 |
| 10. Ústřední spolek železničních topičů v ČSR | 3 300 |
Tolik první desítka. Z dalších menších jmenujme ty profesní:
Spolek řemeslníků čs. drah – Odborová organisace železničních lékařů (analogická existovala i pro žel. lékaře německé národnosti) – Spolek čs. železničních právníků a pro úředníky německé národnosti Verein deutscher Eisenbahnbeamten. V roce 1923 pak vznikl i Svaz dílovedoucích a četařů v ČSR. Zbývají Svaz lidových železničářů v ČSR a Svaz křesťansko-sociálních železničních zaměstnanců v ČSR, přimykající se ke křesťanské centrále a Národní sdružení železničních zaměstnanců, existující pod patronací národních demokratů a pokládané za tzv. žluťácké odbory. Do tohoto přepestrého obrazu vstoupily významně pak už jen tzv. Rudé odbory od r. 1923 – na železnici pod názvem Mezinárodní Všeodborový svaz, sekce železniční (roku 1923 14 143 členů).
V roce 1922 došlo k pokusu o volné sdružení většiny oněch profesních organizací (včetně Federace strojvůdců) pod názvem LIGA, aby „čeleno bylo tříštění zaměstnanců podle politické příslušnosti v různých rámcových organisacích“, leč… pokus měl jepičí život, neb „členstvo vidělo ve tvořivším se sdružení tvoření se nové rámcové organisace…“.
Jak to bylo 4 roky „po převratu“ s přežíváním „rakušáctví“ ve státní správě obecně a na železnici zvláště? Odpověď lze vytušit – byrokracie rostla utěšeně dál, byť skryta v republikánském skleníku… Redaktor Zájmů to v červenci už nevydržel a zvolil tón poněkud drsný v příznačně nazvaném článku „Byrokracie blbá i zlomyslná“… Přímo orgie slavila byrokracie při uplatňování stále (ještě dlouho) platného služebního řádu, ironicky (i fakticky – neboť nebyl přeložen do češtiny) nazývaného „c.k. Dienstordnung“. „Guillotinou“ trestních paragrafů tohoto řádu poměřovali strojvůdci demokratičnost svých nadřízených. Nedopadalo to dobře…