Další pokus o jakousi společnou platformu viděl počátek roku: od 1. ledna totiž začal platit zákon č. 394/1922 Sb. o platových úpravách státních zaměstnanců. Také železničářům byl sice zvýšen pevný plat, ale další opatření zvážila celkový efekt k mínusu: byl totiž snížen o 20 % tzv. drahotní přídavek a daň z příjmu si nadále museli platit zaměstnanci sami… dále byly zrušeny některé dávky vázané na rodinný status. Federace přistoupila na dohodu s Unií železničních zaměstnanců a Verbandem a jimi vytvořený akční výbor vydal protestní provolání. Toto spojenectví vydrželo ještě při volbách do ústředního sboru úrazového pojištění (navíc i Spolek želzničního úřednictva), ale prubířským kamenem se stala akčním výborem vyhlášená dvouhodinová protestní stávka, která měla proběhnout 1. května (1. máje!) jako protest proti zákonu 394 i jako vyjádření určité solidarity s ostatními zaměstnanci a s jejich dalšími sociálními požadavky. Při vyhlášení stávky se spojila s již jmenovanými organizacemi i největší centrála na železnici Jednota zaměstnanců čs. drah.
Akce jako celek (mělo dojít k zastavení dopravy na všech tratích) ztroskotala. Úředně vydané přísné zákazy v předvečer stávky rozleptaly beztak chatrnou jednotu odborářů a mnozí se nechali zastrašit… K úplnému zastavení došlo jen v okrsku košického ředitelství a v obvodu lounské výtopny. Jinde došlo jen k izolovaným akcím – tedy k zastavení částečnému. Nuselská kronika k tomu říká: „Stávkovali jen ojediněle strojvůdci, všichni ostatní selhali.“ Z nuselského odboru neodjeli vlaky z Wilsonova nádraží tři strojvůdci, „bohužel byli jinými kolegy nahraženi“… Když byli přednostou tázáni , proč neuposlechli rozkazu, odpověděl jeden z nich: „Pane přednosto, rozkaz ministra železnic jsem četl a podepsal, ale poněvadž rozkaz mojí organisace je pro mě svatý, nemohl jsem jednati jinak.“
Následovala perzekuce účastníků stávky, ale když je na disciplinární řízení šlo doprovodit několik set strojvůdců… a když bylo intervenováno u ministra železnic a dokonce i u premiéra Švehly, bylo „stíhání provinilců zastaveno“.
Tato stávka a vydání onoho inkriminovaného zákona znamenalo bod obratu v sociálním vývoji I. republiky – nejen na železnici. Začaly padat mnohé iluze popřevratového období – iluze o sociálně spravedlivém státu, o tom, že si „doma“ teď můžeme
zařídit všechno po svém a k všeobecné spokojenosti a na půdě odborů iluze o možné „společné frontě“.
Valná hromada se toho roku konala v březnu a přinesla po delší době i nemalé personální změny: předsednictví se vzdal dlouholetý muž č.1 Bohumil GÖHLERT a novým předsedou byl zvolen František STUCHLÝ z nuselského odboru. Místopředsedou pak kol. Násadník. Personální změny se dají také interpretovat jako nástup „party z Nuslí“, protože vedle postu předsedy byl z jejich odboru i jednatel (kol. Holman), pokladník (předseda nuselského MO Václav Kadečka) a představitel strojmistrů v ústředním výboru (kol. Herc).
Na měsíc červenec byla svolána do Prahy členská schůze k otázce pracovní doby a výsledkem byla rezoluce se žádostí o řádnou úpravu v souladu se zákonem. Výsledkem byly jen kosmetické úpravy ministerstvem železnic… a problém se „táhnul dál“.
Úsilí strojvůdců vyvrcholilo toho roku v říjnu, kdy vyjádřili solidaritu se stávkou horníků a cítili potřebu shrnout své požadavky a vhodnou formou je prosazovat. Výsledkem byl tzv. pamětní spis ministru železnic. Základní požadavky strojvůdců zněly:
- u pracovní doby stanovit maximální počet hodin, počínaje službou na rychlíku (150 hod./měs.) až po tzv. službu záložní (192 hod./měs.);
- právo na služební oděv pro období letní i zimní;
- trvat na předběžném vzdělání uchazeče o místo strojvůdce;
- upravit kariérní i platové postupové lhůty;
- zajistit strojvůdcům – navrátilcům z činné vojenské služby jejich pracovní místo .
U strojmistrů pak šlo o provedení dvou (mimořádných) postupů při jmenování a zlepšení ošacení.