To už ale přicházel rok 1924, který odpověděl na mnohé problémy strojvůdců nepřímo, leč drasticky… Šlo totiž o rok spojený s restrikcí (redukcí, omezováním) státních a veřejných zaměstnanců, který vyústil v prosinci ve vydání zákona č. 286/1924 Sb. o úsporných opatřeních ve státní službě. Celé této akci předcházela kampaň ve sdělovacích prostředcích, vytváření speciálních komisí, vzrušené diskuse, rezoluce a provolání aj.
Ministerstvo železnic si t.r. již „více troufalo“ a na pamětní spis z října 1923 odpovědělo až po cca půl roce – vesměs zamítavě či vyhýbavě, jen při jmenování strojmistrů jim „připsalo“ dva roky (tedy ne dva postupy). Federace to hodnotila dokonce jako „přímou provokaci strojvůdcovského stavu“…
A tak trocha optimismu vzbudila snad jen úspěšná stávka kolegů v Anglii… Anglie však byla daleko a problémy posledního období bylo třeba řešit „doma“ – dubnová valná hromada se tak toho roku mnohem více zabývala prevencí proti kritickým situacím, které mohou vzniknout, tedy zejm. možnou nezaměstnaností a stávkou. Pro první případ byl založen fond na podporu nezaměstnaných v soukromých podnicích a určen mechanismus jeho naplňování, pro druhý případ, kdy hovoříme o ochranném fondu (srovnej r. 1921), bylo stanoveno, že jeho výše má být na úrovni dvojnásobku ročních příjmů z členských příspěvků.
Valná hromada také demonstrovala příznivý rozvoj Federace schválením systemizovaného místa sekretáře, což bylo vzhledem k počtu členů (t.r. 6 721) již vynuceno. Konečně došlo také k poněkud diskutabilnímu usnesení, že při převodu členů do jiného místního odboru je nutno referovat nejen o tom, jestli má dotyčný zaplaceny členské příspěvky, ale i o tom, „jakým členem byl“…
Volba „předních mužů organizace“ dopadla prakticky stejně jako roku předešlého.
Otázku pracovní doby se rozhodli řešit toho roku strojvůdci ofenzívou dalo by se říci právní a hledali vhodnou platformu pro řešení – dle jejich názoru – nezákonného stavu. Vedle příslušného ministerstva, totiž sociální péče (když ministerstvo železnic k dalším stížnostem mlčelo), byl vyrozuměn i Mezinárodní úřad práce (!) a Federace využila i mezinárodního sjezdu sociální politiky, který se konal v říjnu v Praze a kde měla svého zástupce. Muselo jí však znít v uších, když v závěrečném projevu konference pochválil Československo předseda Mezinárodního úřadu práce Albert Thomas slovy, že jde o republiku, která stojí na dvou pilířích, totiž osmihodinové době pracovní a sociálním pojištění…
Na rok 1924 připadaly také dvojí volby do orgánů, které musely strojvůdce velmi zajímat: do důvěrnických sborů (srovnej rok 1920) a do výborů nemocenské pokladny čs. drah. V obou případech došlo k vytvoření společné kandidátky s dalšími odborovými organizacemi na železnici, což bylo v těchto případech obvyklé, resp. obvyklejší než v situacích jiných, resp. vynucené vysokým tzv. volebním číslem, což nutilo ke spojenectví… Oněmi krátkodobými spojenci byly Jednota zaměstnanců čs. drah, Spolek čs. úřednictva železničního a Spolek úředníků… se SŠ vzděláním. Federace dosáhla zastoupení ve všech orgánech a volby hodnotila jako velmi úspěšné. Do ÚV důvěrníků byl zvolen i předseda Federace František Stuchlý. O nelehké práci důvěrníků na místní úrovni svědčí noticka v nuselské kronice: zde skončilo volební období jednomu místnímu důvěrníkovi, členu Federace, a bylo mu tudíž „poděkováno za vzornou jeho činnost, během které pro zájmy personálu přišel do ostrých konfliktů i se samotným přednostou, který jej v důsledku toho nesprávně a nespravedlivě posuzoval“. Nepřipomíná vám to něco?
Pár slov o nemocenském pojištění – to fungovalo v těch letech u ČSD na dobrovolné bázi; pojištěnci však platili vlastně dvakrát větší sazby než zaměstnanci „pod zákonem“ (kde se polovinou podílel zaměstnavatel). To změnil až nový zákon o NP veřejných zaměstnanců v roce 1926.