Byl to rok existenční nejistoty a provádění restrikce personálu. K provádění zákona o úsporných opatřeních ve státní správě byly ustaveny restrikční komise – na železnici u každého ředitelství čs. státních drah a jedna ústřední u ministerstva železnic. Mimo jiné měly stanovit „optimální“ potřebu pracovních sil a s takto zjištěnou systemizací se pak nemělo 3 roky hýbat. Jak dopadli strojvůdci, se dozvíme později, protože celá záležitost se „poněkud“ protáhla…
Federaci připadalo naprosto nemožné, aby nastalo také „odbourávání strojvůdců“ a dokazovala ministerstvu, že je jich naprostý nedostatek a dochází k přetěžování (např. v období podzimní řepné kampaně) a nemožnosti vybrat si dovolenou na zotavenou (každoročně se opakující jev). V tomto směru se dílo celkem podařilo (protože by prostě nemohly jezdit vlaky…).
Pouštění žilou ve státní a veřejné službě se odehrávalo pod heslem: „Méně, ale lépe zaplaceni!“ Pozornost se tedy brzy přesunula (a naděje upnula) k chystanému zákonu o novém požitkovém systému, který měl lépe ohodnotit ony (skutečně) potřebné… Ten byl připravován téměř tajně – každopádně bez spoluúčasti zástupců zaměstnanců či odborářů.
Bouře na politickém nebi v podobě rozpuštění národního shromáždění celou záležitost odložila a brzy bylo jasné, že nový zákon v roce 1925 nebude. To jen zvyšovalo celkovou nervozitu a dávalo prostor kombinacím, zákulisním jednáním i fámám… Když prosákla informace, že ministerstvo železnic chystá přeřazení strojvůdců i strojmistrů do kategorie podúředníků, svolala Federace konferenci předsedů a usneseno trvat na dosavadním zařazení a ve vhodném okamžiku realizovat demonstrační pětiminutovou stávku.
Snažil se i Ústřední výbor důvěrníků a rozhodl se sám vypracovat (na rozdíl od Federace, která nevěřila v efektivitu tohoto prostředku) návrh platové úpravy pro železniční zaměstnance. Pokud jde o strojvůdce, byly v návrhu všechny záležitosti, které už resumovala Federace ve svém pamětním spise z října 1923. Další vývoj dal (v tomto případě bohužel) za pravdu strojvůdcům a vše se odehrávalo v parlamentních výborech, ve vládě a na ministerstvu železnic…
Snad pro zaměřenost na úspory lidí i platu, „změklo“ ministerstvo železnic v oblasti kárných paragrafů služebního řádu a zde ÚV důvěrníků „zabodoval“ úspěšněji a podařilo se mu prosadit řadu zlepšení ve prospěch personálu.
Valná hromada se toho roku konala v dubnu – poprvé v Bratislavě, poprvé na území Slovenska. To mělo posílit organizaci na Slovensku. Samozřejmě, že výše rozbíraná opatření „hýbala“ i valnou hromadou; k tomu se přidalo i další zhoršení v oblasti pracovní doby, kde byla nivelizována pracovní doba strojvůdců osobních vlaků a rychlíků (s dosud výhodnějším režimem a menším počtem pracovních hodin) se strojvůdci nákladních vlaků. Byla přijata rezoluce s inventurou nevyřízených požadavků …
Bylo přijato i neobyčejně zajímavé usnesení o výši majetku Federace: ten měl být „držen“ ve výši trojnásobku ročního příspěvku členstva. Tato nenápadná informace má nemalou vypovídací hodnotu pro odborového historika, který ví, že autentickým odborů škodí jak nedostatek majetku, tak – možná trochu překvapivě – i jeho nadbytek (ten totiž odvádí odbory od vlastního poslání, „nabaluje“ na sebe různé komerční aktivity a potřebu aparátu aj. …). Mezi řádky tohoto usnesení tedy čteme: najděme optimální poměr mezi shromažďováním majetku a jeho reinvesticí do členské základny, nechme ho efektivně „pracovat“ pro odborové cíle. S majetkem souvisí i otázka jeho likvidity – ta je důležitá např. pro případ stávek.
Předsedou byl opět zvolen František STUCHLÝ, místopředsedou kol. ŽÁK. Počet členů dosáhl toho roku čísla 7100.