Téměř celý rok se nesl ve znamení neklidu mezi zaměstnanci železnic vůbec a strojvůdci a strojmistry obzvlášť: po vydání zákona č. 286/1924 Sb. o úsporných opatřeních ve veřejné správě došlo v průběhu roku 1925 k propuštění celkem 19 000 železničních zaměstnanců! Jednou z forem „vyhazovu“ bylo předčasné penzionování a výjimkou nebylo ani pro věkovou kategorii 35 – 40 let. To mj. oslabilo penzijní fondy, které se dostaly do finančních potíží (v řízení těchto fondů navíc nedosáhli zaměstnanci svého zastoupení jako tomu bylo v orgánech jiných fondů).
Jak už naznačeno, strojvůdci v tomto směru představovali určitou výjimku a až na ojedinělé výjimky předčasného penzionování propouštěni nebyli. To ovšem také a zejména zásluhou Federace, která na konkrétních číslech dokazovala stálé přetěžování této profese. V souladu s vládní filozofií „méně zaměstnanců, ale lépe ohodnocených“ se napjatě již od předešlého roku očekávalo vydání nového tzv. požitkového zákona. Ten měl vyřešit finanční ohodnocení, postup ve služebních třídách a celkovou úpravu služebního poměru vůbec. Vydán byl 24.6.1926 jako zákon č. 103/1926 Sb. „o úpravě platových a některých služebních poměrů státních zaměstnanců“. Řešení na železnici však nepřinesl, protože ve svém paragrafu 210 odkazuje pro železniční zaměstnace na vydání prováděcího vládního nařízení. Toho se však železničáři onoho roku nedočkali…
Ztráta jistot však byla jasná už ze „stotrojky“, neboť odstranila automatickou stabilizaci (tedy známou definitivu) i automatiku postupu a povýšení /to vše měl platový regulativ z r. 1910! / – vše nyní záviselo na volné systemizaci… Nechceme text příliš zahlcovat čísly zákonů a vládních nařízení, nemluvě o množství ministerských přípisů na železnici – leč číslo 103 se stalo skutečně „proslulým“ mezi všemi a na milost ho vzaly ústy ironika snad až kruté mrazy roku 1929: „Není zima jako zima, tahle byla za tři, nadělala více neplech, nežli zákon sto tři“. Této problematice je věnováno 21 úvodníků (z 24) „Zájmů strojvůdce“…
V průběhu roku bylo stále zřejmější, že blížící se řešení je více a více vzdáleno představám Federace z počátku roku „o systému, který skutečně spravedlivě ocení vykonávanou práci, zodpovědnost při pracovním výkonu, jeho důležitost, jeho namáhavost, risiko, délku nepřetržitého výkonu … atd.“ Ke zdůraznění namáhavosti strojvůdcovské profese byly publikovány někdy i zprávy tohoto typu : „Universita v Chicagu vydala statistiku, ve které dokládá, u kterého povolání nejvíce a také nejdříve sešediví vlas zaměstnanců. Bylo zjištěno, že nejdříve sešediví vlas amerického strojvůdce, takže možno určiti hranici věku u strojvůdců průměrně 37 rokem, kdy hlava strojvůdce úplně zbělí. Je dovozeno, že příčina leží v namáhavé a odpovědné službě.“
Federace hledala vhodné spojence k prosazení zájmů svých členů a podařilo se vytvořit tzv. akční výbor se Spolkem úředníků … se SŠ vzděláním a zejména s druhou nejsilnější železniční centrálou Unií železničních zaměstnanců. Když se v průběhu roku stala věc nebývalá a do této volné korporace se přičlenila i největší železničářská odborová ústředna Jednota zaměstnanců čs. drah, bylo takto v „očekávání boje skoncentrováno v jednotném bloku cca 2/3 všech železničářů republiky“.
Když byly zřejmé kontury připravovaných opatření na železnici, bylo „vidoucím a vědoucím“ jasno, že nepřinesou zlepšení, ba naopak… 24. července proběhla demonstrace 3 000 železničářů v Bratislavě za udržení tzv. slovenských výhod (vyrovnávací přídavek k platu za službu na slovenském území); 7.10. intervenovala delegace Akčního výboru u ministra železnic; v listopadu se silně aktivizovala i sama Federace poté, co se potvrdila zpráva, že strojvůdci mají být zařazeni na nižší stupeň úřední hierarchie, což by mělo samozřejmě i důsledky platové : vedle „běžných“ rezolucí, deputací, peticí a protestních schůzí byla 8. listopadu svolána členská schůze pražských odborů, která vyslala v průběhu schůze delegaci k ministru železnic Najmanovi. Zatím se neplánovaně shromáždili na dvoře ministerstva ostatní účastníci schůze, ale se zlou se potázali, neboť „silný oddíl stráže bezpečnosti vytlačil
účastníky z nádvoří do pražských ulic“… A tak se poprvé ve „své republice“ seznámili i strojvůdci s pendreky…
V závěru roku se podařilo úřadům železničáře uchlácholit odkazem na pokračující vylepšování systému a přísliby jednání s důvěrnickými výbory…
Valná hromada se konala t.r. v květnu v Praze a předsedou byl opět zvolen František STUCHLÝ, I. místopředsedou pak Antonín CHARVÁT. 6 868 členů fungovalo v 83 místních odborech a 22 platebních místech. Zde došlo k historickému momentu: zřízením MO v Tisovci na Slovensku „doplněn byl počet odborů na výši, kterou nelze již překročiti, neb není již v celé ČSR výtopny, kde by strojvůdci neměli vlastní organizační základnu!“ Od 1. července byly stanoveny čl. příspěvky ve výši 18 korun za čvrtletí, tedy 72 Kč ročně – to bylo většinou méně než 1 % (pouze u nejnižších příjmových tříd se to jednomu procentu blížilo).
Řádná valná hromada byla spojena se slavnostním vzpomenutím 30. výročí vzniku odborové organizace strojvůdců v Čechách.
Nechyběla ani slavnostní báseň, ostatně v těch letech věc ne tak neobvyklá.
Z množství vzpomínek lze vystopovat hrdost na vlastní organizaci a na její nezastupitelnou úlohu při obraně zaměstnaneckých zájmů. „Je-li kovodělník první avantgardou mezi ostatním dělnictvem, musí to samé být u strojvůdce mezi železničními zřízenci!“
Toho roku bylo také vzpomenuto 30. výročí spolku strojvůdců STEPHENSON. Zatímco Federace byla chápána – v dobovém jazyce
– jako výbojná, zde měla být soustředěna činnost podpůrná. Nejviditelnější činností Stephensona bylo poskytování nemocenských podpor (každý člen, kterému se podpory dostalo, byl pro přehled i kontrolu uveřejněn v Zájmech!); vedle nich se poskytovala také tzv. úmrtní kvóta, a to i při úmrtí ženy strojvůdce. V roce 30. výročí bylo sdruženo v tomto spolku 6638
platících členů (ti se rekrutovali výhradně z řad „federátů“) + 615 penzistů a 67 vdov. Byla vypsána bezúročná půjčka mezi vlastními členy k naplnění dlouholetého snu, kterým byla vlastní ozdravovna. Příspěvek do tohoto spolku činil 32 Kč ročně.
„Stephenson“ fungoval vlastně jako určitá nadstavba k systému nemocenského pojištění na železnici. Zde došlo v tomto roce k významné změně a od 1. srpna začal platit nový zákon o NP veřejných zaměstnanců. Přinesl povinné pojištění všech zaměstnanců (srovnej pozn. k r. 1924), svobodnou volbu lékaře, rozšíření léčebné péče i na příslušníky rodin a další změny.
Nebude nezajímavé podívat se, co nemocenská pokladna železničářům těch let poskytovala: vedle práva na pomoc svobodně volitelného lékaře i léčbu odborným lékařem, léčení v nemocnici a léčebných ústavech, léky, léčivé vody, vodoléčbu, léčbu v lázních, pomoc při porodu, ošetření chrupu; zdravotně oslabená pojištěnců bylo možno poslat do léčebny v Lapadu u Dubrovníku. To nezní špatně, přestože nářky na nedostatky se objevovat nepřestaly… To je ovšem také záležitostí „té naší povahy české (nebo odborové?)“… Je ovšem třeba poznamenat, že ČSD si takto koncipovanou nemocenskou pokladnou zakrojily poněkud velký krajíc a systém se v dalších letech dostal do krize z nedostatku financí.