Tento rok začínala Federace s členskou základnou 7223 členů. Platovým přídavkem a úpravou vedlejších příjmů skončila vlastně tříletá etapa přebudování celého mzdového a šířeji požitkového systému na železnici, počínající už tzv. restrikčním zákonem z prosince 1924. Přes kritické výhrady Federace k absolutní výši příjmů, která sotva naplňovala vládní proklamace o spravedlivé valorizaci, i k některým nelogičnostem nově vytvořeného systému (např. vytvoření „umělé“ kategorie gážistů), je třeba objektivně konstatovat, že zejm. strojvůdci nedopadli nejhůře – při srovnání s ostatními zaměstnanci na železnici a při vědomí celkového vládního trendu, kdy docházelo k odbourávání mnohých výhod „revolučního“ období po r. 1918…
Na pořadu dne (tj. roku 1928) byla pro Federaci otázka systemizace pracovních míst. Už při restrikčních opatřeních prováděných od r. 1925 bylo opakovaně poukazováno federací na nedostatek strojvůdců s následky v podobě přesčasů (bylo doloženo, že v tzv. letmo jezdících četách se pracovalo až 280 hod./měs., což bylo „samozřejmě“ překročením zákona), nemožnosti vybrat si dovolenou i povolávání vysloužilců… Příčinu viděla Federace vedle bezplánovitosti a kampaňovitosti restrikce i v nedostatečných počtech dorostu, připravovaného pro tuto náročnou profesi. Ministerstvo železnic oponovalo, ale muselo si být vědomo skutečného stavu, protože již koncem roku 1927 souhlasilo se zkrácením dvouletého výcviku budoucích strojvůdců na 1,5 roku a posléze i na rok jediný…
Roku 1926 byla v celé republice určena potřeba, tj. bylo normováno 7 090 strojvůdců a 260 strojmistrů /pro zajímavost: k dispozici bylo v této době 4 557 lokomotiv/. Určeno bylo ovšem číslo nižší než skutečný počet strojvůdců v r. 1925… Z dalšího vidíme, jak se toto šetření na nepravém místě vymstí.
Mimochodem: srovnej tento počet s členskou základnou Federace – procento v ní organizovaných je nepochybně velmi lichotivé!
Vládní opatření oněch let měla nepříjemný dopad na existenční jistotu strojvůdců. Dosavadní předpisy umožňovaly tento postup: Zámečník z dílen, který vyhovoval předpokladům, byl přidělen ke strojní službě a v nejbližším termínu povyšování jmenován strojvůdcem-čekatelem; po složení příslušných zkoušek se stal strojvůdcem-podúředníkem a 4 roky po vstupu na stroj i úředníkem statu IIIa. Takto stabilizován měl pak zaručenu automatiku postupu. Nyní bylo toto vše vázáno na uvolnění systemizovaného místa…
V roce 1927 se sice vymohlo na ministerstvu železnic zvýšení systemizace na 7120 strojvůdců, tedy o 30 více, ale např. jen elektrizace pražských nádraží si vyžádala potřebu 60 strojvůdců atd., takže počet byl naprosto nedostatečný. Přitom oficiálně mělo docházet k úpravám systemizace – jak již víme z roku 1925 – vždy až po třech letech. Celá situace dosáhla svého vrcholu r. 1928. Počet těch, kteří si za tento rok nemohli vybrat dovolenou, dosahoval 60 % … Oblíbená byla hádanka: „Máme ji
a nemáme ji. Co je to? /naše dovolená/“
Zákon o pracovní době nebyl vůbec dodržován – výjimkou nebylo více než 200 vykázaných hodin měsíčně a doloženy jsou případy zatížení 250 – 300 hodinami…(zde je třeba poznamenat, že od roku 1919 Federace marně bojovala za to, aby se do těchto hodin započítával i čas různých zpoždění, prostojů apod.)… takže „strojvůdce letmo jezdící je vůbec vyřazen z rodinného a společenského života… strojvůdcům v turnusech zařazených se ukládá vyhláškami, že na volný den nesmí opustiti domov bez dovolení nadřízených, žádá se na nich stálá pohotovost a s jejich volným časem disponuje se libovolně“. Hovořilo se často o domácím vězení ve dnech volna…
Například strojvedoucí výtopny v Nymburce „hlásí služebně nadvýkony, které přímo vraždí. Strojvůdce M. byl ve službě 38 hodin 19 minut – tato doba byla přerušena pouze tříhodinovým odpočinkem…“ Není divu, že Federace suše konstatovala: „Ministerstvo železnic zrušilo revoluční zákon o pracovní době a postavilo všechny zaměstnance služby strojní i vlakové mimo zákon.“
Zákonitě se zvyšovala i nemocnost, počet úrazů a železničních nehod a neštěstí. V roce 1928 nadto „čilý stavební ruch a velmi dobrá sklizeň zvýšila dopravu ještě více“ a k tomu se přidružila „úžasná vedra“ … Nepřekvapí (před vypuknutím každoroční podzimní řepné kampaně, která vyžadovala vždy nasazení přímo heroické) proto skeptické konstatování v „Zájmech strojvůdce“ : „Za takovýchto neutěšených poměrů oslavujeme letošním rokem desetiletí trvání naší státní samostatnosti. Kolik trpkosti a zklamání jest v srdcích těch, kdož domnívali se, že poměry v našem demokratickém státu budou lepší, nežli za jakých jsme konali službu dříve.“ Symptomatické je také častější vzpomínání na „doby předrevoluční“ – „úpění“ za Rakouska najednou vypadá poněkud jinak a zjevně či skrytě je nyní vydáváno za vzor (minimálně co se práce mašinfírů týče…). K tomu si ještě přidejte zdražení cukru jako jedné ze základních položek rodinného rozpočtu a máte dokonalý obrázek kritické situace onoho roku. /Pro porovnání: kilogram cukru podražil na 7 korun – nejmladší strojvůdci začínali s průměrnou denní mzdou ve „výši“ 20 korun, která byla tedy ekvivalentem 3 kg cukru, této vůdčí komodity zemědělského trhu I. republiky …/
Na počátku roku bylo vzpomenuto 30 let existence vlastního časopisu ZÁJMY STROJVŮDCE, který – přinejmenším – plnil tu roli,
která mu byla do vínku určena.
Z organizačních záležitostí byl posílen trend k centralizaci: od ledna do dubna musely proběhnout valné hromady místních odborů (před valnou hromadou Federace) s tím, že „datum i program dodá ústředí“… „Velká“ valná hromada proběhla toho roku 21. května. Zastoupeno zde bylo 72 místních odborů s 6 801 členem. K posílení ducha solidarity šla valná hromada ještě dále než předešlá v otázce dvojího členství: smysl pro svobodu rozhodování sice zabránil jeho zákazu, ale bylo usneseno, „aby ti, kdož jsou členy i jiných organisací a u nichž se zjistí, že svým členstvím nebo jejich činností v takových organisacích poškozují zájmy naše, byli z organisace podle stanov vyloučeni“. Obratem po schválení usnesení byl jednomyslně vyloučen (chtělo by se říci, že exemplárně…) jeden takový „dvojžidelný“ strojvůdce smutné pověsti z Pardubic. I tak se „srocovaly řady
v jeden šik“… zde ovšem zezdola a na demokratické bázi…
K poznamenání je i jeden málo uvažovaný aspekt demokratičnosti – placení členských příspěvků všemi ve stejné výši. Od svého založení držela odborová organizace strojvůdců tedy linii „za (skutečně) stejné povinnosti stejná práva“. To nebylo tehdy (ani nyní) vůbec obvyklé – mezi světovými válkami dominovalo placení členských příspěvků v několika třídách s relací na výši příjmu, později modifikované v podobě stejného procenta z příjmu. Takže návrh z pléna, aby se platilo alespoň
ve dvou příjmových skupinách, byl zamítnut.
Zajímavostí je také podpora požadavků německých kolegů, kteří si stěžovali na šikanování při prověřování znalostí češtiny jako úředního jazyka … kdy jediná chyba při prověrkách stačila k tomu, že jinak perfektní strojvůdce měl zastavený postup a další problémy. Ta naše povaha česká – s jakým zadostiučením se mstíme při sebemenší příležitosti těm „velkým“ za to, že jsme „malí“ …
Přitom příliš nevadilo kompetentním činitelům, že služební předpisy existovaly stále – po deseti letech existence čs. státu – jen v němčině…
V tomto roce proběhly také důležité volby do důvěrnických výborů, a to ve třech stupních: místní, okrskové (jakožto partneři ředitelství ČSD) a ústřední. Po r. 1920 a 1924 šlo o třetí volby do těchto důležitých zastupitelských orgánů zaměstnanců (připomínáme: nikoli odborářů!). Prakticky každá odborová organizace na železnici „stavěla“ svou kandidátku (či se sdružovala s jinými). Federaci nebyla volební koalice s jinými cizí (viz loňské volby do výborů pro úrazové pojištění), ale atmosféra kolem těchto voleb byla na půdě odborů tak rozjitřená a nevstřícná (v souvislostí s boji o nový důvěrnický řád, který musel reagovat na nové roztřídění zaměstnanců na železnici), že strojvůdci šli nakonec do voleb se samostatnou kandidátkou pod názvem „Stephenson„.
V té sekci, kde volili strojvůdci, přinesly výsledky skutečně pronikavý úspěch Federaci, která ze 151 možného mandátu získala 148 (!); důležité bylo zastoupení v každém okrskovém výboru (jedním až čtyřmi zástupci); do ústředního výboru byli zvoleni František STUCHLÝ a Maxmilián HOLMAN. Federace brala celé volby dost prestižně a vyhlásila již předem, že jí „nejde ani tak o počet mandátů, jako o přehlídku vlastních řad“. Ta dopadla bezesporu úspěšně.
