Sbírky pro nezaměstnané byly zamýšleny jako akt solidarity se všemi bez rozdílu profesí, ale hned při zrodu se ukázala potřebnost i ve vlastních řadách: vánoční příspěvek („13. plat“) byl totiž původně určen jen pro definitivní a pomocné zaměstnance, nikoli pro zaměstnance smluvní. Těch i mezi strojvůdci přibývalo a zejména mladší z nich byli drženi v tomto stavu, „jsou k dispozici k propuštění“. /Hovoří se v této souvislosti o odpragmatizování železničářů jako jeden z důsledků zákonů 286/1924 Sb. a 103/1926 Sb. a faktu, že na místa vytvořená zvýšenou systemizací nebyli noví strojvůdci jmenováni./
Jednáním se sice podařilo dosáhnout přiznání určitého vánočního příspěvku i výše jmenovaným, ale byl tak malý, že FS se rozhodla uspořádat sbírku na vyrovnání. Ta se týkala i kolegů, postižených disciplinárním trestem (v mnoha případech nespravedlivým).
Přes pokračující hospodářskou krizi si drželi strojvůdci svůj životní standard – také díky tomu, že jejich odborová organizace nebyla zaměřena jen na úzce odborové věci, ale všímala si i širší sféry životní úrovně. Takto fungovala jako jakási „pojištovna“ svého druhu. Vedle Federací vybudovaných institucí, o kterých jsme se již zmiňovali [záložna (ta roku 1931 zavedla i běžné účty pro své členy), stavební družstvo, Stephenson, Kučerův fond], mohli strojvůdci využívat i podobné instituce (státně)železniční a některé svépomocné útvary, které plodila tato doba nejistoty. Tak vznikla i „Sociální ochrana státních zaměstnanců“, která vedle slev na rekreaci a kulturu zavedla i tzv. zelený index umožnující slevy při nákupech různých životních potřeb. Vzkaz pro příznivce GWC a podobných aktivit dnešní doby: všechno už tu bylo! I gratis katalogy se sítí poskytovatelů slev…
Valná hromada se toho roku konala v květnu a regulátor organizačního života byl svěřen poprvé do rukou Aloise SCHOŘÁLK z nuselské líhně organizačních talentů. Bylo vzpomenuto 35. výročí vzniku organizace (projev B. Göhlerta). Valná hromada nerozhodla o přijetí řidičů motorových vozidel za členy (jednalo se o cca 200 zájemců), protože to vyžadovalo změnu stanov. Dále byla stanovena strategie projednávání nového služebního řádu, kde v podobě starého „přesluhovalo Rakousko“ už o 13 let… Na závěr byla přijata rezoluce, jejíž 12 bodů se zaměřovalo na hlavní jednací „tah“ toho roku, kterým byla novelizace vládního nařízení č. 15 z roku 1927 (od počátku roku také projednáváno s ÚVD, který byl takto po delší době opět aktivizován). Jeden z bodů „řízl i do vlastního masa“, neboť volal po přeložení do výslužby těch, kteří „dosáhli 100 % pensijní základny a nachází se v dosažitelném platovém stupni“. Počet členů Federace nadále rostl a zaznamenáváme rekordních 8799 členů /stav k 1. lednu 1931/.
Otázka „starých“ se vyostřila v následujících měsících dvěma opatřeními: na straně jedné vládním vyhlášením o nutnosti úsporných opatření ve státní správě, ze kterého se dala vyčíst mezi řádky blížící se restrikce personální a (či) platová, a na straně druhé paradoxním zákazem penzionování zaměstnanců ČSD, kdy na to prostě nebylo dostatek prostředků v příslušném penzijním fondu. Federace reagovala značně otevřeným článkem do vlastních řad (v intencích rozhodnutí valné hromady), kde v podstatě vyzývá „přesloužilce“, aby odešli dobrovolně: „Budoucnost organisace a celého stavu leží v dnešních existenčních poměrech kolegů mladých. Přesloužilci musí míti pochopení pro tyto poměry, neb hospodářská mizerie jejich nástupců je začátek zproletarisování celého stavu.“
V říjnu registrují Zájmy rostoucí nezaměstnanost mezi strojvůdci soukromých podniků (např. v kladenských železárnách) a vyzývají k solidaritě. Hledá se lék na nezaměstnanost a jedním z řešení má být zkrácení pracovní doby – Federace podporuje návrh poslanců socialistických stran na čtyřicetihodinový pracovní týden. Ostatně vztah k sociálnědemokratickým Unii a Verbandu se toho roku podstatně zlepšuje díky úsilí mezinárodní dopravní centrály (ITF), jejímiž členy jsou všechny tři organizace. V květnu dokonce vzniká organizační útvar těchto tří železničářských odborových organizací pod názvem „Pracovní souručenství“.
Rok byl zakončen černě: byla pozastavena platnost zákona (rok starého…) o vánočním přídavku a jeho výplata byla silně minimalizována. Měl být prakticky odbourán, ale po protestní schůzi železničářů 23. listopadu, kde byl oznámen tento vládní úmysl a kde „došlo k takovému vzrušení, že přítomný policejní orgán schůzi rozpustil“, došlo k intenzivním jednání na všech úrovních a podařilo se alespoň něco zachránit (bylo vyplaceno 30 – 50 % částky předešlého roku, přičemž lépe dopadli ženatí).