Nutnost reakce na pokračující úsporná opatření státní správy vyústila ve svolání kongresu železničářů (oficiálně svolán jako „společný manifestační sjezd“) 6. března do Prahy. „Zhoršovací plány“ ministerstva železnic přivedly do Lucerny 4800 delegátů (!) všech organizací, které měly zastoupení v ÚVD, tj. sedmi hlavních odborových organizací na železnici. Za Federaci měl projev předseda A. Schořálek a možná překvapil přítomné apelem na odborářskou solidaritu („Solidarita jest ten Mesiáš, který nás může osvoboditi od zbídačení“) – neopomenul ovšem připomenout krédo Federace o nevhodnosti politizace odborů. Z jednání vzešlo memorandum, zaslané všem rozhodujícím státním činitelům. Rekapituluje dosti podrobně všechny problémy čs. železnic a odmítá cestu úspor na úkor zaměstnanců. Mimo jiné navrhuje zavedení čtyřicetihodinového pracovního týdne a urychlené penzionování „vysloužilých“ . Po sjezdu vzniklý „Společný výbor železničářských organizací“ byl pak přijat o 10 dní později předsedou vlády. Tyto akce evidentně přispěly k demisi ministra železnic (v říjnu pak ovšem padl i premiér…) – personální obměny však jádro problému vyřešit nemohly.
Valná hromada se toho roku opět konala v květnu v situaci, kdy „hospodářský život ve státě odumřel a příval těžké doby postavil organisaci před problémy dříve neznámé“. Je třeba poznamenat, že krize ještě v Československu nedosáhla svého vrcholu. Bylo obdivuhodné, že členové FS dodržovali přes zhoršující se situaci vzorně své závazky a 90 % z nich platilo dokonce své příspěvky během prvního čtvrtletí na celý rok dopředu! Z počtu členů, který převyšoval 8000 (přesně k 1. lednu 8602) jich nedostálo svým závazkům pouhých 62 a ukončili své členství. Také valná hromada vyzněla velmi „jednotně“ a její ráz rozčeřily jen tradiční vlnky sporu „mladých“ a „starých“ (u nich se výzvy k odchodu do penze nesetkávaly s patřičným ohlasem…) a hrozby politizace Federace.
Valná hromada je „zlá“ i na penzisty a zvyšuje jim od 1. ledna 1933 členské příspěvky (z 16 na 28 Kč)…Hlavním problémem byl však samozřejmě dopad nezaměstnanosti do vlastních řad. Nemuselo jít vždy o plnou nezaměstnanost (jako při propuštění části strojvůdců v soukromé sféře na Kladně a v Králově Dvoře) – mnohdy šlo o její „plíživé“ formy, např. o krátkodobé vysazování z práce či přeřazování na jinou práci. To se stávalo zejména čekatelům, ale byly i případy, že byl strojvůdce – gážista přidělen ke službě topičské. Pro tyto případy byla uložena členstvu Federace povinná daň ve výši 5 Kč čtvrtletně „ve prospěch vysazovaných a propuštěných“. Bylo jí třeba, protože od valné hromady začala výplata podpor fungovat naplno a k 1. lednu 1932 bylo ve fondu pro nezaměstnané jen 29 tisíc Kč…
Valná hromada schválila zavedení pojištění členstva proti náhradám škody, předepsaným železničními úřady, a to ve vlastní režii Federace. Vedení organizace bylo svěřeno stejným funkcionářům jako předešlého roku.
V srpnu se uskutečnil v Praze VIII. kongres dopravních zaměstnanců (ITF) za účasti 62 organizací z Evropy i Argentiny, Japonska, Palestiny a Indie, které sdružovaly celkem 2,3 milión členů. Řešil se hlavně dopad všeobecné hospodářské krize do poměrů tohoto resortu a diskutovalo se o přijetí organizací z SSSR.
Roku 1932 proběhly také volby do důvěrnických sborů všech kategorií a do orgánů úrazového pojištění. Federace se sdružila pro tyto účely se spřátelenými organizacemi „pracovního souručenství“, tedy s Unií a Verbandem, a dosáhla standardně vysokého zastoupení ve všech sborech s určitou výjimkou Slovenska, kde začaly „bodovat“ autonomistické (tedy nacionalistické) organizace slovenských železničářů. V ÚVD vystřídal dlouholetého zástupce Federace v tomto orgánu Fr. Stuchlého, chystajícího se již do výslužby, místopředseda FS Miloslav MRKVIČKA a FS získala i druhý mandát Antonínem Novákem. Jinak ovšem hlavním bojištěm druhé poloviny roku byla vládní úsporná opatření. V září prohlačuje ministr financí: „Když se zdroje příjmů státního rozpočtu /pro r. 1933/ nezvýší, bude nutno sáhnouti na platy státních zaměstnanců.“ Tím přirozeně vyvolává nemalý neklid. Odboráři vedle „křiku“ reagují i pozitivním způsobem: vyhlašují soutěže o nejlepší úsporná opatření ve státní správě (mimo personální oblast), aby ukázali zdroje rezerv… V říjnu se stává jasné, že vláda půjde nejspíše cestou restrikce platové, nikoli personální (což je ovšem prezentováno jako úspěšná zábrana proti nezaměstnanosti, která celorepublikově pomalu dosahuje svého miliónového vrcholu). Faktem je, že podle statistik poloviny roku 1932 dosáhla redukce personálu u ČSD jen 4 % (6800 osob) proti stavu o rok dříve, což bylo v tehdejších poměrech nebývale nízké číslo. Horší byl ovšem pokles v železniční dopravě, zejména nákladní, kde došlo proti roku 1929 (pravda – konjunkturálnímu) k poklesu o 38 %, což se projevilo samozřejmě na celkově záporné bilanci ČSD. Sdružené organizace (vedle FS, Unie a Verbandu se připojila i největší Jednota) svolaly koncem října do Prahy plenární schůzi svých zástupců pod heslem: „Jsme na stráži!“ Zajímavá je v těchto dnech pozice T. G. Masaryka, který si „dovoluje“ (nadčasově) prohlásit: „Amatéři, hazardéři a ochotníci, celé to povýšenectví vrhlo se po válce na politiku a hospodářství a z části je dosud u vesla.“ Po již naznačeném pádu (Udržalovy) vlády byla dokonce tzv. otázka veřejnozaměstnanecká (přesněji se hovoří o zaměstnancích státních, železničních a veřejných, čímž byla naznačena specifika železnice) jazýčkem na vahách při sestavování nové (nakonec Malypetrovy) vlády! Počátkem listopadu už má nová vláda jasno, jak dosáhnout vyrovnaného státního rozpočtu – jednou z cest je snížení platů zaměstnanců veřejné sféry a je už připraven diferencovaný postup se snížením o 3 až 10 % (od nejnižších platů k nejvyšším). Federace dochází k tomu, že snížení pevné části platů (služného) je nezbytností (!), ale když je koncem roku rozhodnuto snížit i vedlejší příjmy a zvýšit penzijní příspěvky, začíná jednat. Sympatické je, že předkládá ministerstvu železnic návrhy na úspory – nachází je v oblasti věcných položek, zejména pokud jde o uhlí. Pranýřuje neekonomické dodávky tzv. politického uhlí, kdy uhelná lobby prosazovala u ČSD odběr nekvalitního paliva, a vyčísluje možné úspory.