Od 1. ledna platila úsporná opatření, která na sebe oděla podobu zákona. Došlo skutečně ke snížení platů ve státní správě o 3 – 10 %, ale vedle služného se týkalo v případě strojvůdců i platových přídavků; dále byly sníženy penze o 5 – 15 %, zvýšeny příspěvky do penzijního fondu a přijata další opatření včetně odbourání vánočního příspěvku aj. Zákon byl „projektován“ na dva roky, ale vláda byla vyzvána, aby de facto usilovala o „rychlejší pád“ tohoto zákona… Tato opatření už představovala nemalý zásah do životní úrovně strojvůdců, a to ještě bylo jednáním s ministrem železnic zabráněno dalším škrtům v oblasti vedlejších příjmů. Je nutno ocenit „státotvorné“ chování Federace v této době, kdy byla věcným tónem rozebírána situace na železnici a členstvo nebylo „voláno do ulic“.
Musíme si uvědomit, že v únoru 1933 dosahovala nezaměstnanost v ČSR svého vrcholu a úřady práce registrovaly 920 tisíc nezaměstnaných (další tisíce registrovány nebyly). U ČSD bylo v té době 700 strojvůdců (včetně čekatelů) zařazeno na místa topičů. To samozřejmě neznamená, že by strojvůdci vše bez řečí „spolkli“ – na pranýři bylo především rozbujelé stranictví a populární byl výrok, že „všechna moc v našem státě pochází ze sekretariátů politických stran“… V únoru jednali s ministrem železnic, upozorňovali zejména na nepříznivou situaci mladých strojvůdců a navrhovali např. předčasné penzionování od 55 let, radikální změny v dodávkách uhlí aj.
V dubnu se konala valná hromada pod heslem „Vytrvat!“ a předsedou zvolila opět Aloise SCHOŘÁLKA. Pozoruhodné bylo upsání částky 100 000 Kč na tzv. státní půjčku práce, kterou krátce předtím schválil parlament a která měla pomoci státu sehnat peníze na zmírnění nezaměstnanosti, na nezbytné investice apod. Federace chtěla tímto činem „dokumentovati příchylnost ku státu a porozumění pro jeho naléhavé potřeby“… Další problémy řešené valnou hromadou: překotná motorizace ČSD, těžké postavení strojvůdcovského dorostu a samozřejmě nejvíce otázky platové, kde se chystalo další snížení vedlejších příjmů.
Aby nevznikl dojem loajality Federace ke státu snad až přehnané, uvádíme velmi kritický postoj k červnovému vydání tzv. zmocňovacího zákona, který dával vládě „mimořádné moci nařizovací“. Důsledkem bylo omezení shromažďovacího práva i tiskové svobody. Vedle toho mělo být „velmi přísně zakročeno proti státním zaměstnancům, o nichž jest zjištěno, že jsou protistátního smýšlení a podporují… protistátní akce“. Počáteční ironii brzy vystřídalo rozhořčení, protože ministerstvo železnic začalo zhotovovat seznamy „nepřátel“ a hovořilo se o čísle 7000 nespolehlivých. Zájmy strojvůdce to komentovaly shrnujícím : „Láska ke státu se prostě nařizuje.“ a ptaly se, kdo bude posuzovat protistátnost chování či dokonce smýšlení a „jak se bude moci nevinně a z osobní msty nařknutý zaměstnanec odvolati“.
Atmosféra houstla a vybavovala se dokonce paralela s vývojem v Německu a Rakousku. Brzy byla dána částečná odpověď na otázku „kdo“ – každý veřejný zaměstnanec spadal pod příslušný disciplinární orgán a byl vytvořen zemský a ústřední kárný soud na ochranu republiky – i „jak“, a to zřízením institutu obhájce i v mimosoudní „běžné“ disciplinární praxi (tohoto „obhájce“ si mohl zvolit nařčený i z řad „zaměstnanců v aktivní službě nebo ve výslužbě). Chmury nad „utiskováním demokracie“ to ovšem nezahnalo, zvláště, když se začalo na dráze skutečně (personálně) „čistit“. Poněkud mrazí z červencového provolání ředitele státních drah: „… V našich řadách nesmí býti místa pro ty, kteří by neměli dosti zájmu na podniku ČSD. Byla či budou provedena rozsáhlá personální opatření… Přesvědčeni o spravedlnosti nadřízených, uposlechněte neprodleně rozkazů… Neodvolávejte se intervencí ani členů Národního Shromáždění, ani odborových či jiných korporací… “ V tomto případě byla odpověď FS nediplomatická a i z ní poněkud mrazí: „Personální opatření posloužila agitačně… mnoho starých účtů se vyrovnalo, mnohým nepoddajným se po vzoru hitlerovské demokracie zlámal vaz. Celá akce… splnila svůj úkol – železniční zaměstnanci byli zastrašeni…“
Omlouváme se čtenáři za přílišné politizování o tomto roku, ale rok 1933 byl takový a šlo vlastně o první předzvěst roku 1938 a dalších. Opravdu s obdivem je třeba číst některá „proroctví“ Zájmů strojvůdce o vývoji národního socialismu: „Ještě před krátkým časem neznámý samozvanec… ujal se moci způsobem, nad nímž každý úsudku schopný člověk žasne… politická strana dělnická s miliony příslušníků, vyzbrojená všemi možnými prostředky k obraně, kapituluje tu úplně bezmocně před velkohubým zakladatelem hnutí hákovitého kříže… Nebezpečí i pro nás jest tím větší, že události v Německu kopírují se již také v Rakousku… i u nás jsou lidé, kterým jest demokracie solí v očích…“ Federace strojvůdců nebyla (bezvýhradně) loajální ke státu – byla však nesporně loajální k demokracii.
Po pravdě je třeba říct, že lék na krizi se nehledal jenom v politické sféře. Jedním z léků na vyléčení železnice mělo být i zavedení tzv. podnikatelského systému, tedy podnikání na soukromé bázi. Když ne v celku ČSD, tedy alespoň při dílčích činnostech. Se svým návrhem na reorganizaci čs. železnic vystoupil i Baťa a Zájmy přetiskly úplné znění. Byla vytvořena i speciální komise, na zástupce FS se ovšem nedostalo. Poněkud nadějnějším projektem a s celospolečenským dopadem bylo nové jmenování Poradního sboru pro otázky hospodářské, kterému se říkalo neoficiálně „hospodářský parlament“. Měl „radit“ jak parlamentu, tak vládě. Formálně existoval již od r. 1919 na zákonné bázi. Unikátní (i z historického hlediska) byla jeho personální struktura: 60 členů z řad zaměstnavatelů, 60 členů z řad zaměstnanců a 30 členů z řad odborníků. Na Federaci se při jmenování zaměstnanecké části bohužel nedostalo, protože bylo děláno na bázi jakési „jmenovací aritmetiky“ a dostalo se na odborové organizace s počtem členů přes 15 tisíc. Zárodek tripartity svého druhu byl na světě – bohužel v nepříznivých časech. Třebaže z hlediska faktických výsledků nepřinesl nic převratného, jeho veliký smysl ležel v udržování demokratických mechanismů a v posilování jedné části Masarykovy demokratické „trojnožky“, totiž hospodářské demokracie.
Závěr roku byl v souvislosti s projednáváním státního rozpočtu na r. 1934 ve znamení další nejistoty, neboť bylo zřejmé, že se znovu sáhne po platech veřejných zaměstnanců. Federace zachovávala určitou loajalitu vůči ministru železnic, který objektivně bránil dalšímu finančnímu zatížení svého resortu, ale ke snižování byl donucen nepřímou pákou zákona o státním rozpočtu, který přikázal uspořit určitou částku. Jediným řešením bylo další snížení vedlejších příjmů… Na odborové půdě je cítit opětovný nesoulad mezi FS, Unií a Verbandem – zatím vyjádřený spíše mlčením než otevřenými útoky – a naopak sbližování stanovisek Federace s toho roku aktivní „Exekutivou veřejných zaměstnanců“, která se zviditelnila jako nepoliticky orientovaná odborová organizace (což nemohlo být Federaci nesympatické).