Počátek roku přinesl již otevřenou roztržku mezi Federací a největšími železničářskými centrálami Unií a Jednotou – při hlasování o zájmech strojvůdců v ÚVD byli dva zástupci FS přehlasováni „kolegy“… a Zájmy o tom již otevřeně informovaly. V lednu se stalo také známým přesné snížení vedlejších příjmů strojvůdců – po loňských 10 % se nakonec „uhrál“ pokles „jen“ o další 4 %. Atmosféru doby dokreslují i malé noticky: „Daří se denunciaci. Stačilo, když udal špatný člověk našeho kolegu, že měl jiný názor na půjčku práce a zavedlo se vyšetřování, které skončilo pensionováním dotčeného kolegy, dobrého strojvůdce, který od r. 1918 nevykazuje ani Kč trestu. Příležitost, aby se k věci řádným řízením vyslovil, se mu nedala.“ /Buďme ale v Čechách klidní – příhoda se stala na Slovensku…/
V předjaří se objevuje signál obratu na železnici k lepšímu – po několika letech „zmražení“ se začalo jednat o ustanovení 215 strojvůdců, tedy o jejich přechod od smluvního poměru k definitivnímu; současně bylo zastaveno mimořádné penzionování, prováděné hlavně v roce 1933. V Anglii roste výroba a železničáři opět nastolují své mzdové požadavky… Podpůrný spolek „Stephenson“ registruje toho roku 7941 členů. Zajímavé bylo, jak si dokázal i v této těžké době „přivydělat“: uzavřel smlouvu o spolupráci s pojišťovnou Riunione (životní pojištění) a „dohazoval“ jí klienty z řad strojvůdců za provizi; ta vynesla spolku 50 tisíc Kč. Toho roku byl zmocňovací zákon použit i na lidulibější účely a vládní nařízení znemožnilo svévolné zastavování podniků a snižování mezd již dohodnutých v kolektivních (často se užívalo také označení „hromadných“) či individuálních smlouvách.
Květnová valná hromada přinesla i první bilanci nezaměstnanosti ve vlastních řadách, protože vyplácení podpor fungovalo již 2 roky. V roce 1932 se vyplatilo 136 tisíc Kč a v r. 1933 176 tisíc (víme, že na počátku r. 1932 měl příslušný fond jen 29 tisíc Kč…). Povinnou vnitřní daní (viz 1932) se vybralo o 77 tisíc méně než bylo potřeba, takže FS musela schodek vyrovnat z majetku organizace. Hlavními konzumenty podpory byli kolegové z Kladna a Králova Dvora a je třeba poznamenat, že jim podpora byla vyplácena celý rok – na rozdíl od gentského systému, používaného většinou odborových organizací, kde se podpora vyplácela max. 26 týdnů. V době konání valné hromady bylo již jasné, že odpadne vysazování z práce smluvních strojvůdců (ti byli při vysazení dalšími „odběrateli“ podpory), a tak byl snížen povinný odvod („daň“) do fondu nezaměstnanosti na polovinu. Symptomatická pro „drsnější“ dobu byla i volba předsedy, kdy Alois SCHOŘÁLEK předal žezlo mladšímu Antonínu NOVÁKOVI ze Smíchova, známému svými články o významu železnice pro brannost státu.
V červnu bylo schváleno vládní nařízení o služebním stejnokroji, oděvu a odznaku železničních zaměstnanců. Pro zajímavost: strojvůdce měl nárok na zimní čepici (jednou za 7 let), pracovní oblek (1 rok), krátký svrchní kabát (4 roky) či kožich v určitých regionech (8 let); na stejnokroji měl tmavočervené výložky s dvěma pozlacenými „frčkami“ (strojmistr měl tři); o železnici se již tehdy mluvilo jako o „modré armádě“, nicméně stejnokroj byl pro úředníky a gážisty (tedy i strojvůdce) černý – modrá byla jen blůza. V druhé polovině roku rostla nervozita, řekněme finanční – začaly růst ceny (pololetní inflace 11 %) a začal se projednávat státní rozpočet na r. 1935, což se pro strojvůdce redukovalo na otázku, zda se jim zase sáhne do kapes…V říjnu to opět semklo řady Federace , Unie a Verbandu a ministru železnic (v těchto letech jím byl známý politik Rudolf BECHYNĚ) bylo zasláno „preventivní“ memorandum. Hlavním požadavkem bylo zrušení redukce vedlejších příjmů (zrušení srážek u pevných platů hodlali železničáři uplatňovat na širší platformě všech státních a veřejných zaměstnanců), protože to vyžadovalo zásah vlády a parlamentu).
V závěru roku se diskutovalo o akcích na oddlužení státních a veřejných zaměstnanců. Zde byla nejblíže názorům strojvůdců Exekutiva veřejných zaměstnanců. Za zaznamenání stojí také po mnoha letech uspořádané vojenské manévry čs. armády, kde měli své úkoly i strojvůdci. Ve výtopnách byla provedena „tichá mobilisace“ a úkol rychlé a bezpečné dopravy vojsk na určená místa byl splněn – přesto se ukázala slabina dlouholetého podstavu strojvůdců, kdy se bez rezerv nedaly zvládat kritické situace.
Rok 1934 byl také rokem pádu demokracie v Rakousku a faktické likvidace odborového hnutí v této zemi po potlačení lidového povstání. V Československu se začaly organizovat akce na podporu rakouských emigrantů – nepodařily se však najít doklady o zapojení Federace strojvůdců. Jednou z příčin by mohla být poněkud neslavná role rakouských železničních odborů, které – až na vzácné výjimky – podpořily vládu a nepřerušením dopravy urychlily porážku demokratických sil.