Od 1. ledna byl skutečně – dle slibů ministra železnic – zlepšen vedlejší příjem, ale fakticky šlo jen o půlkrok zpět a zdaleka nebylo dosaženo stavu před započetím úsporných opatření na železnici, resp. ve státní správě. V „poněkud konsolidovanějších poměrech“ bylo opět oživeno jednání o „starých“ požadavcích strojvůdců (zkrácení čekatelské doby, odstranění nejnižšího platového stupně aj.) a Federace se také připojila k požadavku Spolku čs. úředníků železničních na znovuzavedení III. a IV. úřednické třídy na železnici – doba však evidentně ještě nedozrála a železnice (i celá společnost) se musela nejdříve vzpamatovat z šoku hospodářské krize.
Valná hromada opět potvrdila ve funkci Antonína NOVÁKA, který ukázal i tvrdou ruku při odrážení údajného (?) vnitrospolkového puče, kdy „místopředsedové ústředního výboru, kolegové Mrkvička, Hudrlík a Langmajer byli obviněni, že svým jednáním mimo ústředí kují plány proti předsedovi a tajemníkovi“. Na straně předsedy byly ovšem také „ztráty“ a tajemnickou funkci opustil po 11 letech František NOHAVA, jinak též dlouholetý (šéf)redaktor Zájmů strojvůdce (tuto funkci si ovšem ponechal). Výše popisované ovšem také dobře dokládá atmosféru doby… Federace už také registrovala 145 členů – řidičů motorových vozů, kterým nebylo ve členství bráněno. Jinak si ovšem Federace držela demokratickou linii, o čemž svědčí třeba i benevolence při registraci delegátů valné hromady: každý odbor vysílal jednoho delegáta na náklady ústředí; nebylo mu však v případě zájmu bráněno zaregistrovat i další delegáty (ti si ovšem už museli diety hradit ze svého, či z prostředků odboru). Nadále se dodržovala zásada pečlivého projednávání návrhů „z míst“ – ty musely být zaslány vždy nejpozději 2 měsíce před konáním VH.
Podívejme se také na příspěvkovou zátěž člena Federace v těchto finančně „náročných“ letech a trochu i na tok peněz:
– základní členský příspěvek činil 80 Kč/rok (u členů ve výslužbě 28 Kč/rok);
– za tuto částku dostal automaticky ročenku, čtrnáctideník Zájmy strojvůdce a požíval právní ochrany proti „předepsaným náhradám škod podle služebního řádu“; příspěvek se platil čtvrtletně
– zaplatil-li však člen celoroční dávku najednou do 15. dubna, měl nárok i na „úhradu přisouzené níhrady škody civilním soudem“;
– pro „místní účely“ se vracelo (po „centrálním přerozdělení“) odborům 6 Kč na člena a rok (tedy jen 7,5 %, kdyby byli v odboru jen aktivní členové; při větším počtu „vysloužilých“ bylo procento vyšší);
– při úmrtí následkem úrazu (i mimo službu!) dostali pozůstalí 3000 Kč; při „normálním“ úmrtí 400 až 800 Kč (podle délky členství);
– byl-li člen Federace současně i ve „Stephensonovi“ (tam bylo toho roku 7238 členů), musel tam na celoročních příspěvcích zaplatit většinou 40 Kč (spolek častěji měnil výši příspěvku) a penzionovaný polovičku; zde se vedle základního požitku, kterým byla „nemocenská“, také vyplácela úmrtní dávka (kvóta), a to ve výši 400 Kč. Zmíněná právní ochrana byla jednou z největších výdajových položek a v těchto letech činila cca 60 až 80 tisíc Kč ročně. Taková byla situace cca v polovině 30. let. Abychom si mohli ucelit obraz sociálních podmínek a možností, ve kterých se (aktivní) strojvůdce mohl pohybovat, je třeba zmínit vedle odborových záležitostí i možnosti z titulu zaměstnance ČSD. Zde byl významný „Zahradníkův fond sociální péče ČSD“, založený počátkem 20. let, do kterého přispívalo 40 až 90 % zaměstnanců (podle jednotlivých ředitelství ČSD) průměrně cca 15 Kč ročně (byl určen minimální příspěvek 1 Kč měsíčně). Fond poskytoval:- půjčky na bytové účely;
- půjčky v kritických životních situacích;
- stipendia pro studující děti;
- příspěvky na výbavy dcer (!);
- peněžité podpory v nezaviněné tísni;
- příspěvky na prázdninové osady pro děti přispěvatelů.
Až na povinný příspěvek zaměstnavatele tedy velice moderní sociální fond pro zaměstnance, a to včetně práva spolurozhodovat o výdajích (zaměstnavatel, tedy ČSD, ovšem přispíval nepřímo – založením fondu jako takového, pořádáním akcí, jejichž výtěžek se do fondu předával apod.).
Vzhledem k poněkud přepolitizovaným předešlým rokům jsme se tentokrát více zaměřili na běžný život. K tomu patřila i nová možnost pro členy i rodinné příslušníky přespat ve spolkovém domě při návštěvě Prahy (samozřejmě pouze za režijní poplatek). Ale problémům se nedalo uniknout: koncem roku připravovalo ministerstvo železnic zrušení klasifikace úrazů jako „dopravních“, což by poškodilo nemálo právě strojvůdce vzhledem k rizikovosti jejich povolání; Federace musela dokládat, že právě úrazy strojvůdců jsou „nejčistější“ dopravní úrazy…
Nedostatek strojvůdců při podzimní řepné kampani, spojený s jejich přetěžováním a nemožností vybrat si dovolenou (dříve obvyklý jev se opět vrátil), byl snad tentokrát dokonce vítán – jako důkaz obnovy hospodářského života a překonání krize… Konec roku se ovšem opět zpolitizoval abdikací Masaryka na prezidentskou funkci a volbou Edvarda BENEŠE na tento post. To bylo chápáno jako významný mezník v životě Československa a vyvolalo to nespočetné politologické diskuse na všech úrovních. Buďme doboví a také se zamysleme „nad charakterem tzv. I. republiky“:
Skepse první poloviny 30. let položila dříve nečekanou otázku, zda „rozbití Rakouska“ nebylo chybou… I Masaryk prý v posledních letech svého života viděl nezbytnost existence soustátí malých států mezi Německem a Ruskem. I strojvůdci se mohli ze svého užšího úhlu pohledu domnívat, že „za Rakouska“ (minimálně) nebylo hůře – prestiž jejich profese a platové i služební poměry, které vykrystalizovaly po jejich angažovanosti let 1905-1907, se pro ně stávaly nedostižnými a usilovali vlastně – i když si to takto nepřiznali – o „návrat poměrů“…
Ale zpět do reality: z abdikace Masaryka vytěžili železničáři i cosi konkrétního – při rozsáhlé amnestii se podařilo vztáhnout ji i na disciplinární záležitosti v resortu železnic.