Dalším důkazem „konsolidace poměrů“ byly jisté úspěchy – poprvé po letech – odborářského tlaku na zaměstnavatele. Tak se podařilo umístit na volná systemizovaná místa tzv. smluvní strojvůdce a současně dosáhnout jmenování čekatelů strojvůdci.
S dalšími, již „klasickými“, požadavky Federace však „nebylo možno hnouti“… Zajímavý byl i (vnitroodborový) ekonomický tlak na vyšší bezpečnost, když na grafikonu výdajů za právní ochranu vyběhla křivka skoro až přes dovolenou rychlost: „Vzhledem k vysokým částkám, jež si vyžádala právní ochrana a náhrady povstalých škod, vyzváno členstvo k největší svědomitosti a opatrnosti ve službě, zejména v blízkosti nechráněných přejezdů, kde k nehodám a neštěstím nejvíce docházelo.“ Poznamenejme, že toho roku bilancující Federace vydala za dobu své existence na právní pomoc členům jeden a čtvrt miliónu korun…
Toho roku měla odborová organizace strojvůdců čtyřicátiny a Federace je oslavila skutečně důstojně: ve všech odborech se konaly ve výroční den 7. dubna slavnostní vzpomínkové schůze a ve dnech 20. až 22. května pak v Praze celostátní řádná valná hromada spolu se slavnostním sjezdem ke 40. výročí. Strojvůdci zorganizovali i výstavu lokomotiv na nádraží Praha – Bubny a společenský večer na Slovanském ostrově.
Valná hromada mohla konstatovat, že ve Federaci strojvůdců je organizováno 92 % všech čs. strojvůdců! Celkový počet členů byl k 1. lednu 1936 8509 v 89 místních odborech a 8 platebních místech, z toho 6183 aktivních a 2326 penzistů; v těchto číslech už je zahrnuto i 279 řidičů „motorových vozů kolejových“, kteří začali v té době masověji přistupovat a začali si vytvářet svou sekci.
Byla také stanovena taktika pro tohoroční volby do důvěrnických sborů – Federace se spojila pro tentokrát s nejsilnějšími, tedy s Unií, Verbandem i Jednotou (další námluvy ke spojení také organizačnímu ovšem nadále odrážela). Důležitá byla změna stanov. Zavedla dvouletý interval valných hromad, přičemž v meziroce se uskutečňuje celostátní konference pouze k hospodářským a služebním záležitostem. Oficiálně se zavádělo nošení spolkového odznaku. Byl založen podpůrný fond pro výplatu jednorázových podpor vdovám a sirotkům, jimž se nedostalo potřebného zaopatření z jiných fondů. (Do tohoto fondu přispíval každý člen FS jednou korunou ročně.)
Konečně schválila valná hromada nový podpůrný fond pro nezaměstnané, ale vzhledem k příznivější situaci snížila mimořádný příspěvek do tohoto fondu na 4 Kč ročně. Staronovým předsedou se stal Antonín NOVÁK a Federace si zvolila i tři místopředsedy.
Slavnostního sjezdu se zúčastnil ministr železnic, delegát ITF a samozřejmě nemohl chybět B. Göhlert ani jeho vzpomínky. Padala i velká slova: „Strojvůdci probudili jiskru božského svědomí!“ … Ze souhrnných statistik, které zazněly, zaujme fakt, že stavební družstvo strojvůdců dokázalo svépomocí postavit 317 bytů; tragickou bilancí je průměr 5 zabitých strojvůdců ročně při výkonu služby.
Vývoj v Evropě se nepokrytě militarizuje, což má odezvu i v Zájmech a objevuje se více článků s brannou tematikou. V dubnu přijímá Národní shromáždění zákon na obranu státu, v květnu vypisuje půjčku na obranu státu – Federace se opět chová státotvorně a upisuje na tuto půjčku 150 tisíc Kč (Záložna strojvůdců ještě více). Objevují se příkazy ministerstva železnic typu „Železniční protiletadlová obrana“…
V návaznosti na změnu stanov je v červnu publikován nový „Řád pro povolení právní ochrany“, pro strojvůdce tak důležitý. Víte, co je to interkalář? To byly ušetřené prostředky za neobsazené místo – a jedním z požadavků strojvůdců druhé poloviny roku se stalo odstranění takovéhoto šetření, protože strojvůdců už zase začal být značný nedostatek, a to i přes určité vylepšení situace, jak jsme je registrovali k počátku roku. Na straně odborářů byl i jeden nový argument, na který se v té době „slyšelo“: stát potřebuje dostatek strojvůdců jako „reservo“ pro případ válečných událostí… V září se již projevoval nedostatek strojvůdců „jako nikdy před tím“; Federace sepsala k této otázce memorandum a předseda se dal předvolat k ministru železnic. Bylo žádáno zejména urychlené přijímání nových strojvůdců a budování personální zálohy. Již tradiční nervozitu pak vyvolávalo od počátku 30. let podzimní projednávání státního rozpočtu. Zdražování životních potřeb pokračovalo rychleji než odbourávání platových redukcí z nejhorších roků krize – i čekalo se pozitivní vyjádření parlamentu k těmto rozvírajícím se „nůžkám“… Situace vybudila i stařičkého Masaryka k výroku: „Nebude-li mluvit parlament, bude mluvit ulice!“ „Zájmy strojvůdce“ mu nepřímo odpovídají: „Mluv, parlamente, aby mlčela ulice!“ Tato nechuť Federace řešit problémy „na ulici“ nám může připadat jakoby málo odborářská, snad málo „výbojná“… ale musíme v ní vidět velkou důvěru v demokratické instituce, v legální prosazování požadavků, v sílu argumentů či nezkreslených statistik. Přes kritiku nedokonalostí a nedostatků zmíněných fragmentů demokracie je právě toto přesvědčení z aktivit odborové organizace strojvůdců „cítit“.
Volby do důvěrnických sborů byly toho roku spojeny i s volbami do nemocenské pokladny a do sborů pro úrazové zaopatření. Taková koncentrace byla prestižní záležitostí a příležitostí pro zviditelnění všech odborových organizací na železnici (stále jich i v těchto letech bylo osmnáct…) nemohla být promarněna a z článků v odborových časopisech by se dal sestavit objemný román. Musíme se spokojit jen s ukázkou zaostřeného brku jednoho z redaktorů: „Socialistická lidová fronta podle vzoru španělských a francouzských komunistickosocialistických bojů se zešikovala a své bojovné vášně vybíjí před svými soudruhy metáním kozelců … a na sdružené organisace v Bloku hází smolné věnce.“ Na vysvětlenou: před volbami se stala věc nevídaná a voliči se rozestoupili jen ve dva bloky (v roce 1932 jich bylo sedm) – ten, kde byla i Federace, už částečně známe (k Unii, Verbandu a Jednotě se ještě přidružily Spolek topičů a Spolek středoškolských železničních úředníků); tím druhým, s velkým B, se stali ostatní a z ukázky vytušíme, že směřovali spíše doleva. Výsledek byl v sekci, do které patřili strojvůdci a strojmistři, jednoznačný: 138 mandátů pro „naše“, 5 mandátů pro Blok… I nacionalisté na Slovensku byli – kupodivu – méně úspěšní než v r. 1932. Personálně to dopadlo tak, že v ÚVD získala Federace dva mandáty (předseda A. Novák a jeden z místopředsedů J. Just z Nuslí), v Ústředním výboru nemocenské pokladny 1 mandát (F. Vopalecký ze Žižkova) a taktéž 1 mandát v Ústředním úrazovém sboru (V. Korb z Loun).