1937

Nikdo tehdy jistě netušil, že je to na dobu cca půl století poslední rok demokratických a pluralitních odborů v prostoru „od Šumavy k Tatrám“… S tou pluralitou to bylo nepochybně poněkud „předimenzováno“, neboť velmi pečlivá státní statistika registruje na konci tohoto roku 709 (!) odborových organizací, a to nejsou v tomto počtu zahrnuty regionální či jiné jednotky jednoho spolku, svazu, či centrály – pouze samostatné právní subjekty … Více atomizované byly přitom organizace úřednické a zřízenecké (těch bylo 522) než ty dělnické (187).

Víme, že situace na železnici nebyla jiná; určitým impulsem k možné širší spolupráci bylo povolební spojenectví „vítězného“ bloku z „železničních voleb“ 1936, které získalo hlasy 173 tisíc železničářů a které si slíbilo trvání pod názvem Demokratické pracovní souručenství.

Rok 1937 byl také po dlouhé době rokem určité konjunktury. Nebude nás zde zajímat analýza příčin a zda tou hlavní bylo zbrojení – zajímá nás dopad na odborové hnutí; to se vždy v „lepších časech“ aktivizuje a v časech ostatních „organizovaně ustupuje“. Roku 1937 tomu nebylo jinak. V kritické situaci se ocitla kategorie strojmistrů v důsledku nejmenování mnoha zaměstnanců, vykonávajících tuto zodpovědnou službu, která „je středem, nárazištěm a regulátorem výtopenské organisace práce“, do definitivního poměru. To mělo samozřejmě nepříznivý dopad na jejich platový postup, budoucí penzi apod. Mnozí z nich se proto snažili vrátit se k strojvůdcovské profesi… kde byla situace přeci jenom lepší. Vedení ČSD to nechávalo klidnými a nasazovalo na strojmistrovská místa různé „záložníky“, protežované osoby apod. A zase jednou se vzpomínalo na Rakousko s jeho oceněním této profese, byť vždy uvozeno větou: „Velmi neradi vzpomínáme na doby předválečné, ale…“ Federace se snažila hájit zájem těchto svých – byť menšinových – členů častými intervencemi, ale výsledek se nedostavoval. Když bylo v červenci u ČSD téměř slavnostní jmenování a povyšování šesti tisíc železničářů, na strojmistry se opět nedostalo.

Dále se projednával v tomto roce nový železniční zákon (schválený v květnu) a na jeho základě i toužebně očekávaný nový služební řád. To vyžadovalo „hlídání“ jednotlivých ustanovení zaměstnanci, resp. odboráři, a aktivizovalo to tak činnost ÚVD i odborových organizací. V březnu se podařilo – také díky intervencím Demokratického pracovního souručenství – zmírnit platové srážky posledních „hubených“ let. Byl to kousek návratu ke starým (ne však zlatým, jak strojvůdci dodávali) časům – těmi bylo tentokrát mimořádně míněno období konce 20. let. Návrat k „starým“ (zde čti: ústavním) poměrům ostatně přineslo i zrušení zmocňovacího zákona (viz 1933), což mj. znamenalo, že o všech zásadních otázkách veřejných zaměstnanců mohl znovu rozhodovat jen parlament. K prosazení dalších požadavků byla svolána v dubnu konference předsedů jednotlivých odborů, která přijala rozsáhlé memorandum, adresované ministerstvu železnic. Konference se vyznačovala „vysokou parlamentní úrovní“ a po jejím skončení bylo memorandum zaneseno přímo na ministerstvo určenou deputací. Určitou historickou kuriozitou bylo místo konání této konference: byl jím sál Přítomnost nedávno dobudovaného paláce Všeobecného pensijního ústavu. Pokud to někomu nepřineslo vysvětlení samo o sobě, dodáváme: ano, jde o známou „kachlíkárnu“, první pražský mrakodrap na kraji Žižkova, místo budoucího dlouholetého sídla Ústřední rady odborů a konání přemnoha akcí ROH…

V červnu se konala poprvé na základě itineráře nových stanov (jeden rok valná hromada, jeden rok konference zaměřená na hospodářské otázky) celostátní konference. Za místo konání byla vybrána Žilina. Po slovních přestřelkách v Zájmech a konfliktech v ÚVD nepřekvapilo konstatování, že vztahy uvnitř Demokratického pracovního souručenství lze definovat slovy: „Diplomatické styky jsou skorem přerušeny…“ Tato koalice železničářských odborů spěla ke stejným koncům jako ty předešlé… Jinak řešila konference zejména otázku strojvůdců – čekatelů (problémy služebního postupu i nedostatečného finančního ohodnocení) a známý již problém jmenování strojmistrů. Na základě nových STANOV, schválených valnou hromadou předešlého roku, ale oficiálně úřady datovaných až rokem 1937, došlo i k plánované cirkulaci v ústředním výboru Federace.

Protože jde o poslední, finální stanovy Federace strojvůdců, které v sobě kumulovaly 40 let zkušeností této odborové organizace a které měly být na více než 50 let „zmraženy“, je naší povinnosti se na ně podívat trochu blíže (všimneme si těch pasáží, o kterých jsme se dosud nezmiňovali):

• profesní záběr se týkal samozřejmě strojvůdců (ve všech „stádiích růstu“), dále strojmistrů a řidičů motorových kolejových vozidel;
• laťka pro přijímání nových členů byla dost vysoko: ústřední výbor si vymiňoval definitivní schválení po návrhu místního odboru; členem mohl být i penzista, ale jen při existenci členství už při aktivní službě;
• řádné placení členských příspěvků bylo spojeno s žalovatelností dlužných částek (!) – členství bylo možno samozřejmě vypovědět, ale jen s tříměsíční výpovědní lhůtou;
• povinností člena bylo také „přijmouti všechny funkce členstvem mu uložené“ (změkčeno ovšem dovětkem „pokud možno“…); právo být volen však vznikalo až po roce členství;
• ke svolání mimořádné valné hromady stačil interes třetiny členů či revizorů účtů (ti byli dva a volila je valná hromada v rámci ÚV);
• orgány či organizačními jednotkami byly: valná hromada
• ústřední výbor – předsednictvo – místní odbory (chápány jako pobočné spolky podle tehdejšího spolkového zákona) – platební místa;
• každý místní odbor a platební místo s více než 10 členy mělo jen jednoho delegáta valné hromady – ten však při hlasování disponoval hlasy všech členů odboru, který jej vyslal; ke změně stanov byla třeba dvoutřetinová většina hlasů;
• ústřední výbor se skládal z předsedy, tří místopředsedů, jednatele, pokladníka, dvou revizorů účtů, správce domu, členů ÚVD, tzv. okrskových důvěrníků (těch bylo osm – při každém ředitelství ČSD jeden) a z osmi „prostých“ členů; vůči místním odborům měl značné pravomoci („sledovati činnost a zkoumati hospodářství místních odborů – zakládati a rozpouštěti místní odbory“) – ono „sledování činnosti“ obsahovalo i pravomoc zrušit usnesení místního odboru (ten se naopak mohl odvolat k valné hromadě);
• předsednictvo vyřizovalo organizační agendu a skládalo se z předsedy, místopředsedů, jednatele, pokladníka a správce domu;
• místní odbory se zřizovaly tam, kde se přihlásilo do Federace více než 15 členů – kde bylo méně (nebo byli rozptýlení), vznikalo tzv. platební místo;
• zajímavě byla vyřešena zodpovědnost za majetek: za movitou část ji měl pokladník, za nemovitou správce budovy – oba skládali účty valné hromadě („vrchní“ zodpovědnost za veškerý majetek měl ovšem ÚV);
• „o veškerých ze spolkových poměrů vzešlých rozepřích mezi členy rozhoduje s vyloučením právní cesty smírčí soud„;
• v případě zániku Federace se měl majetek odevzdat městské radě hl. města Prahy (!), „která jej předá novému sdružení strojvůdců, když se utvoří do dvou let od zániku na stejné základně jako Federace strojvůdců v ČSR“; kdyby se takový útvar nevytvořil, měl být založen fond na podporu vdov a sirotků po členech Federace;
• atd. /celý text stanov byl přetištěn v „nové době“ v obnovených Zájmech strojvůdce č.2/1991/.

Shrneme-li filosofii těchto stanov, resp. Federace, která v nich koncentrovala své zkušenosti, vidíme, že byly (přirozeně) centralistické, čemuž napomáhala i koncentrace finančních prostředků. Akčnosti a pružnosti rozhodování jednoho centra napomáhal i (přiznaný) „pragocentrismus“ („předsednictvo se volí zpravidla ze členů pražských odborů“) – Federace si nehrála na nějaké paritní zastoupení Slováků, Němců či Rusínů ve vedoucích funkcích… (v ÚV ovšem měly regiony své zastoupení prostřednictvím okrskových důvěrníků; také bylo dbáno na zastoupení strojmistrů a vposledku řidičů motorových vozů v ÚV).

Omlouváme se čtenáři za tento poněkud suchý rozbor, ale jde zde i o nikoli nevýznamný příspěvek ke zpracování dějin českých odborů jako celku, kde byly doposud podobné analýzy stranou zájmu.

Zbytek roku 1937 telegraficky:

• Federace usilovala opakovaně o zařazení řidičů motorových vozů do II. stupnice gážistů, tedy na stejný stupeň jako strojvůdci
• souhlasilo se všeobecně, leč nebyly peníze…;
• Rok před koncem tzv. I. republiky umírá jakoby symbolicky její spolutvůrce, prezident Osvoboditel T. G. Masaryk; poslední cestu absolvoval vlakem, který vezl do Lán člen Federace K. Babůrek;
• V říjnu ukázalo Demokratické pracovní souručenství, že ještě není mrtvo… a s přímočarou odborářskou logikou vystoupilo s požadavkem zlepšení poměrů v okamžiku, kdy došlo k přesvědčení, že pro to vytvořila předpoklad „zlepšená hospodářská situace železničního provozu“; zejména šlo o zrušení platových srážek v celém rozsahu, provedení služebních postupů ve všech kategoriích a odměny za zvýšené výkony při podzimní kampani;
• Odpověď na příčinu zastavení stagnace výroby, přinejmenším v „železe a oceli“, dala zlepšená situace v železárnách v Králově Dvoře a ocelárnách na Kladně, kde se výroba už od r. 1936 rozjela díky celoevropské poptávce po těchto komoditách… naplno a oba podniky už zase solidně uživily 140 (!) strojvůdců, členů Federace.
• Na závěr bez komentáře zmínka o tom, co jsme „v dějinách“ (=tisku a literatuře o strojvůdcích) roku 1937 nenašli: zmínku o napětí mezi českými (československými) a německými strojvůdci!?