Rok zahájily sice Zájmy strojvůdce úvodníkem „S pesimismem také do nového roku“…, ale optimismus na poli minimálně hospodářském vyvolala zpráva ministra železnic o hospodaření drah v r. 1937, které skončilo poprvé po několika letech aktivní bilancí.
Optimismus musel vzbudit i údaj o počtu členů Federace: k 1. lednu to bylo rekordních 9736 členů! Také „Stephenson“ si stál dobře a ke stejnému datu vykazoval 7633 členů. Asi bude na místě připomenout právě v tomto roce, že členstvo se skládalo z příslušníků všech národností „republiku obývajících“, což nebylo mezi tehdejšími odborovými organizacemi zdaleka obvyklé. Federace tvořila stavovskou, profesní pospolitost a ještě v únoru mohla pravdivě konstatovat, že „ještě nikdy nedošlo k roztržce, tím méně k nepřátelství mezi členy“. Tyto záporné hodnoty ovšem měly brzo vtrhnout dovnitř Federace strojvůdců zvenku.
Politice se toho roku skutečně nebylo možno vyhnout – přesto minimálně v prvé polovině roku pokračovala běžná organizační i (odborově) intervenční práce. Po částečném odbourání platových srážek stále ještě zůstával až osmiprocentní propad platů proti situaci před krizí a snahou Federace bylo samozřejmě minimálně tato čísla vynulovat – k tomu bylo využíváno i širší hnutí mezi státními a veřejnými zaměstnanci „za oddlužení“.
V únoru se ještě koná vyvedený strojvůdcovský ples v Národním domě na Vinohradech za hojné účasti též ct. paní a dívek, ale… v té době již „visela nad republikou politická situace jako těžký, černý mrak, hnaný vichřicí nových a dalších událostí“. V rychlém sledu následovalo připojení Rakouska k Německu, Henleinovy karlovarské požadavky čs. Němců a částečná mobilizace našeho vojska 20. května. ČSD přijímá od začátku roku opatření na urychlené doplnění stavu strojvůdců – ti prozíravější však vědí, že je pět minut po dvanácté… Při přesunech vojska do pohraničních oblastí (v rámci mobilizační akce) však strojvůdci obstáli dobře.
V důsledku mobilizace musela být odložena valná hromada Federace, a tak se toho roku konala až koncem června. Místem konání této – nikdo tehdy netušil, že na dlouhá léta poslední – řádné valné hromady byl (také symbolika) již zmiňovaný Všeobecný penzijní ústav, sídlo budoucí ÚRO.
Obě valné hromady, jak Federace, tak „Stephensona“, projednávaly sloučení obou spolků, resp. přeměnu ochranného spolku v ochranný fond, jenž by se napojil přímo na hospodaření Federace. Oba subjekty byly v zásadě pro, a tak vznikla společná slučovací komise, do jejíhož čela byl postaven stále velmi aktivní, toho roku jedenasedmdesátiletý Bohumil GÖHLERT.
Valná hromada odsouhlasila pod dojmem politických událostí poskytování jednoho procenta z platu měsíčně na obranu republiky (naopak bylo ukončeno vybírání na nezaměstnané) a do čela Federace opět Antonína NOVÁKA.
Kupodivu ani v období mobilizace či později se neobjevují v Zájmech signály o třenicích mezi českými a německými členy Federace, či zprávy o vystupování německých členů z organizace. Zato se v červencovém čísle objevuje zpráva o vlně nacionalismu na Slovensku a varování slovenským členům FS „před vlivem této vlny, která by je donesla k jisté zkáze“; šlo o nečekaný signál z „týlu“ národa „československého“.
Až první zářijové číslo Zájmů muselo reagovat na doslova záplavu propagandy z Německa a vyslovilo přání, „aby strojvůdci německé národnosti dali přednost pravdě před lžipropagandou… a setrvali na osvědčené cestě loyality ke společnému státu a vzájemném přátelství“.
Zájmy strojvůdce datované 1. října ještě o „Mnichovu“ nevědí a jsou plny bojového odhodlání; další číslo z 15. října už je ho plné. Předseda Federace A. Novák komentuje bez příkras situaci, odsuzuje „Francii sladkou i hrdý Albion“, ale také domácí pátou kolonu. Jinak ovšem dominuje starost o kolegy, kteří museli odejít ze zabraného pohraničí. Členové z vnitrozemí jsou vyzýváni, aby poskytli útulek či jakkoli pomohli. 25 místních odborů se ocitlo doslova přes noc v zabraném území a Federace se snaží zachránit alespoň nějaký spolkový majetek z těchto míst i dokumentaci. Podniká dokonce intervenci, aby bylo možno zachránit osobní majetek strojvůdců, kteří museli opustit všechny své věci. V č. 21 Zájmů z 1. listopadu zamrazí na titulní stránce cenzurní zásah, který se objevuje po více než 20 letech… Několik desítek strojvůdců bylo dokonce zavlečeno na německé území (např. z České Lípy do Magdeburku) a Federace usilovala alespoň o získání informací…
Objevuje se výzva Federace k odpolitizování odborových organizací a k přestupu všech (zbylých) strojvůdců z „politických“ odborů do Federace strojvůdců. Některé menší železničářské odborové organizace se sice koncem roku „odpolitizovaly“ sloučením v centrálu pod názvem „Národní jednota železničních a dopravních zaměstnanců“, ale „vlezly do chomoutu“ jiné straně, která se v této tzv. druhé republice vytvořila, a to „Strana národní jednoty“ (druhou a poslední byla „Národní strana práce“ na troskách sociáldemokratismu). Federace v zásadě vítala scelovací „atmosféru doby“, ale propagovala jiný model: vytvořit na železnici pět odborových organizací podle služebních odvětví – pro úředníky, strojní personál, vlakové a staniční zaměstnance, dílenský personál a zaměstnance vrchní stavby.
Bylo třeba také reagovat na vývoj na Slovensku, které směřovalo k autonomii. Už 12. října se konala ve Vrútkách porada zástupců slovenských odborů Federace za účasti předsedy A. Nováka. Vyzněla kolegiálně („může nás rozdvojiti jedině zásah diktovaný z vyšších míst“), nicméně pro případ vytvoření samostatného ministerstva dopravy či železnic na Slovensku připravila převod členů do „Sväzu slovenských železničiarov“. Ano, taková byla realita nově tvořeného státního útvaru Česko-Slovenska…
Zbytek roku byl ve znamení pokusu adaptovat se na nové poměry, množství vyhlášek, upravujících poměry železničářů ze zabraného území, a snahy mnoha dřívějších odborových bossů získat si pozice v připravovaném slučování odborových organizací jak všeobecně, tak i na železnici… Federace řekla svůj názor (viz výše), ale do slučování se „nehrnula“ a budoucí funkce si nepředplácela.