Leč „bolem sevřená srdce v jakémsi podvědomí tušila, že vývoj událostí není ještě u konce“. Počátkem roku se jakž takž usadili evakuovaní strojvůdci a jejich rodiny a A. Novák děkuje solidaritě kolegů z Federace, ale i železniční správě. V pracovním procesu nastal nevídaný jev – přebytek strojvůdců. Po letech si tak mohli všichni vybrat dovolenou. Mělo to však i negativní důsledky pro mladší strojvůdce – čekatele, kteří byli přidělováni do dílen k dodělání praxe, či k topičské službě. Byl také vydán ministerský příkaz k penzionování už od 55 let u těch kategorií, kde vznikl přebytek pracovních sil. Nastolovat v této situaci požadavky na krácení čekatelské doby, výhodnější platové zařazení aj. ztratilo smysl.
Nadále probíhala intenzivní jednání o „soustředění“ železničářských odborářů. Nebylo to jen „pochopení nové doby“ – už od 25. ledna existovalo totiž vládní nařízení o některých opatřeních, týkajících se spolků (č.9/1939 Sb.), které zmocňovalo ministerstvo vnitra, „vyžaduje-li toho veřejný zájem“, dosadit zvl. orgán k dozoru, nebo rozpustit orgány spolku, nebo dokonce „sloučiti sdružení s jiným sdružením sledujícím týž nebo podobný účel nebo je rozpustiti (zrušiti)“… Federace nebyla v zásadě proti slučování, ale měla své podmínky: zachování dřívějších beneficií (požitků) pro členy a ponechání majetku Federace jako účelového jmění strojvůdců.
To už ovšem přišel 15. březen… a „soustřeďování“ národních sil, včetně těch odborových, vzali do rukou jiní… a jinak. Tragédií ovšem je, že oficiální zánik Federace strojvůdců přišel na bázi předprotektorátního vládního nařízení z ledna, které jsme ocitovali výše. Protože jeho platnost byla omezena 30. červnem, byl právě tímto datem označen výnos ministerstva vnitra č. 33072/1939-6, který z moci úřední sloučil „Federaci strojvůdců v Č.S.R“ spolu s jinými spolky v nový spolek s názvem „Jednota zaměstnanců veřejné dopravy“.
Po více než 43 letech tak zanikla odborová organizace, jejíž osudy jsme sledovali. Třebaže pesimismus v okamžiku zrušení Federace, resp. při jejím rozpuštění ve větším (a pak ještě a ještě větším…) organizačním celku, nebyl malý, málokdo tušil, že na obnovení samostatné a nezávislé odborové organizace strojvůdců bude nutno čekat více než půl století…
Rozhodnutí z 30. června mělo samozřejmě ještě svůj „dojezd“, takže bylo třeba ukončit faktickou činnost do konce září a likvidovat do konce roku 1939. Tak se stalo, že poslední číslo ZÁJMŮ STROJVŮDCE vyšlo ještě 11. září 1939. Toto číslo 16 mělo už jen 4 strany a dominoval mu úvodník – epilog předsednictva Federace strojvůdců v likvidaci. Valnou jeho část tvořilo hodnocení významu vlastního časopisu: „… Časopis vycházel bezmála půl století jako čtrnáctideník a byl věrným tlumočníkem našich radostí, tužeb a přání, i našeho žalu. Zocelil nás stavovsky a organisačně… Členové svěřovali s důvěrou listu své názory v nejlepší snaze, aby přešly do krve celku. V listu býval také veřejně vyrovnán účet s tím, kdo nám vědomě a prokazatelně ubližoval. Dělo se to vždycky způsobem slušným… o čemž svědčí důkaz, že za 43 let ani jedinou zprávu neodvolal. … Zásadou řízení našeho odborového listu byla vždy jen pravda … heslo našeho listu „Vlastní silou“ zračilo se nejlépe v docíleném výsledku“ odborová organisace strojvůdců byla právem řazena mezi nejlepší na území našeho státu. … Očekáváme, že ŽELEZNIČNÍ NOVINY jako orgán JEDNOTY ZAMĚSTNANCŮ VEŘEJNÉ DOPRAVY budou ochotně tlumočiti naše těžkosti, přání a tužby… Jako organisačně disciplinovaný celek jsme živel věřící – věříme tudíž, že ve svém oprávněném očekávání nebudeme zklamáni. Objeví-li se potřeba opětného vydávání vlastního listu, ujišťujeme, že se tak stane ihned.“
Dodejme jen pro historickou přesnost, že časopis vycházel 41 let a 4 měsíce a v období od 1.ledna 1900 do 1. března 1904 dokonce jako desetideník vždy 1., 10. a 20. dne v měsíci. Dodejme také, že ono zdůraznění poslední věty jsme provedli my, abychom se mohli odrazit ke skoku dlouhém přesně 51 let, neboť přesně tolik měřilo ono „ihned“ – ZÁJMY STROJVŮDCE začaly opět pravidelně vycházet počínaje 11. zářím 1990.
Výstižné hodnocení významu vlastního časopisu nám usnadní hodnocení významu existence odborové organizace FEDERACE STROJVŮDCŮ v oné „zakladatelské“ periodě 43 let. Ano, fungující časopis znamenal strašně mnoho pro vlastní členy (pro historika neméně) – moderním jazykem bychom mohli hovořit o kvalitní informatice, kterou vytvářel i konzumoval.
Další konstantou oněch 43 let byla nepochybně nezávislost ve spojení se samostatností. Jinak řečeno, subjektem rozhodování byla vždy Federace sama, resp. činitelé, které si zvolila do čela; jestliže se s někým sdružila, bylo to na základě svobodného rozhodnutí a přesvědčení, že je to výhodnější pro její členy a že to není v rozporu se zásadami, na nichž byla vybudována. „Sdružení“ závěrečné bylo z moci úřední, „diktováno vyšší silou“…
Je třeba připomenout, že udržení nezávislosti a možnost samostatnosti diktuje každé odborové organizaci nutnost postavit se na vlastní nohy finančně, tj. vybudovat si dobrou existenční základnu. To se Federaci podařilo neobyčejně dobře a vybudováním „satelitních“ spolků („Stephenson“, záložna, stavební družstvo) či vlastních fondů + koupí spolkového domu mohla uspokojovat i mnohem širší potřeby svých členů než jen ty úzce odborové. V tomto aspektu rozšiřování působnosti i do oblasti životní úrovně členů jako celku snese nejpřísnější měřítka historie odborů v českých zemích a ze srovnatelných odborových organizací můžeme uvést snad jen „Jednotný svaz soukromých zaměstnanců“. Právě pro tento význam jsme této stránce činnosti Federace věnovali větší pozornost, nepochybně mnohdy na úkor čtivosti…
Konečně bychom rádi uvedli statek v tomto století z nejcennějších – demokratičnost. Dodržování demokratických principů bylo u Federace strojvůdců místy až fanatické a vyniká o to více, že úmyslně abstenovala od linie politické demokracie. Vyjdeme-li od Masarykovy trojnožky demokracie politické, sociální a hospodářské, pak důsledně hledala své pole působnosti ve sféře sociální a hospodářské. Ojedinělý pokus nominovat svého člověka v „politických“ volbách (roku 1900) přinesl pevné přesvědčení, že tudy cesta pro odbory nevede. O to více však Federaci zajímaly volby do železničních zastupitelských orgánů zaměstnanců (zejména důvěrnických sborů) a věnovala jim maximální pozornost.
Příkladů vnitroodborové demokracie ve Federaci jsme snad snesli dost (i mezi řádky) – zde snad jediný symbolický dodatek: roku 1924 se „hvězdou“ Federace a nejvýraznější postavou 20. let stával František STUCHLÝ. Vynikal rychlou orientací v problémech a akceschopností. Začal na sebe „nabalovat“ další a další funkce (ve „Stephensonu“, v záložně; byl zvolen do ÚVD aj.) a dle dobových svědectví vše obdivuhodně zvládal. I došel k názoru, že redaktorské problémy v Zájmech strojvůdce vyřeší nejlépe opět on a „přibalil si“ ještě i funkci (šéf)redaktora časopisu… Leč setkal se s nečekanou opozicí, a to ve vlastních řadách rodné nuselské výtopny, která ve schůzích místního odboru řekla naplno to, co si ostatní přeci jen „netroufali“ – že totiž jeho psaní je „nemastné“ a že je na štíru s gramatikou… Urychleně pak volil „čestný ústup“ a tuto funkci vzdal.
Na závěr tohoto stručného hodnocení dovolte historikovi zmínit ještě jednu konstantu s přáním, aby platila i v čase přítomném a budoucím: Federace strojvůdců byla věrna své tradici a zásadám, na nichž byla vybudována.
Čestná listina předsedů Spolku či Federace strojvůdců
/1896-1939/:
1896-1899 VOSIBAUER Vilibald /1/
1899-1900 HÜBNER Adolf /2/
1900-1901 ROUBAL Prokop /3/
1901-1902 SANDRUE Alois /4/
1902-1904 GÖHLERT Bohumil /5/
1904-1905 ROUBAL Prokop
1905-1908 GÖHLERT Bohumil
1908-1910 HÜBNER Adolf /rezignoval brzy po zvolení r. 1910 a pověřen řízením byl Josef MIKŠ/
1911-1913 GÖHLERT Bohumil
1913-1916 VIEWEG Jan /6/
1916-1923 GÖHLERT Bohumil
1923-1931 STUCHLÝ František /7/
1931-1934 SCHOŘÁLEK Alois /8/
1934-1939 NOVÁK Antonín /9/
STAV ČLENSTVA /1896-1939/
1896 …….. 232 1918 ………. 2 408
1897 …….. 231 1919 ………. 4 306
1898 …….. 770 1920 ………. 5 817
1899 …….. 1 016 1921 …….. 6 471
1900 …….. 1 057 1922 …….. 6 393
1901 …….. 1 063 1923 …….. 6 933
1902 …….. 1 053 1924 …….. 7 000
1903 …….. 1 033 1925 …….. 7 100
1904 …….. 600 1926 ……….. 6 900
1905 …….. 1 023 1927 …….. 7 223
1906 …….. 1 206 1928 …….. 7 713
1907 …….. 1 349 1929 …….. 8 133
1908 …….. 1 470 1930 …….. 8 799
1909 …….. 1 508 1931 …….. 8 602
1910 …….. 1 534 1932 ……… 7 718
1911 …….. 1 673 1933 ……… 7 322
1912 …….. 1 772 1934 ……… 8 176
1913 …….. 1 873 1935 ……… 8 509
1914 …….. 1 889 1936 ……… 8 700
1915 …….. 1 865 1937 ……… 9 736
1916 …….. 1 864 1938 ….. cca 8 000
1917 …….. 1 971 1939 ……… 6 998
Pozn. Uvedená čísla jsou – pokud možno – k 31.12. daného roku; výjimkou je rok 1939, kde jde o údaj k 31.7. Za odhad je třeba považovat údaj pro r. 1904, kdy VH v únoru konstatovala pokles členské základny na 400 členů; v průběhu roku pak nastal určitý vzestup a v době konání VH v dubnu 1905 už je členů nejméně 690 (tolika hlasy disponovali přítomní delegáti). Podobně je tomu s r. 1938, kdy za tento rok už nejsou k dispozici oficiální čísla statistického úřadu (jako pro léta 1921 – 1937, kdy byla pečlivě státem evidována) a víme, že došlo k rozpadu odborů na území, zabraném po Mnichovu + k odchodu německých členů. Spíše pravidlem je různost doložených údajů – v těchto případech jsme se přiklonili k vyššímu číslu.