1968

6. března – v rozhlasové relaci tehdy velmi populárního Mikrofóra hovoří velice kriticky strojvedoucí (jak se už v té době strojvůdci přednostně označovali) z depa Praha-střed (dnešní Masarykovo nádraží) o situaci na ČSD i v odborech; zaznívá i výzva k celostátnímu setkání strojvedoucích; relace byla pak vysílána ještě dvakrát.

březen – v depu Praha-střed probíhá několik aktivů za účasti i mimopražských zástupců lokomotivních čet (11. – 13. – 19.3.); jednoho z nich se koncem měsíce účastní i „pověření“ pracovníci ministerstva dopravy a Ústřední rady odborů; v diskusích se objevuje námět na založení vlastní organizace, která by vycházela z principů bývalé Federace strojvůdců a jsou zahájeny přípravné práce.

20. březen – Článek deníku Práce „Důsledek zklamání a nedůvěry“ poprvé referuje o hnutí lokomotivních čet a cituje i tvrdou kritiku tzv. vyšších odborových orgánů, které mj. pomáhaly zatajit varovné výsledky lékařského výzkumu práce lokomotivních čet.

28. – 29. března – mimořádné plenární zasedání ÚVOS zaměstnanců dopravy a spojů rozhoduje o rozdělení svazu a mj. i vzniku samostatného svazu pracovníků železnic; na jednání 29.3. je pozvána i delegace strojvedoucích připravujících založení vlastní organizace.

29. března – ve svazovém odborovém časopise „Doprava a spoje“ se objevuje článek, který referuje (poměrně objektivně) o hnutí strojvůdců.

duben – vývoj v železničních odborech utvrzuje většinu strojvedoucích, že v novém svazu jejich zájmy dobře hájeny nebudou; vzniká přípravný výbor organizace samostatné, připravují se stanovy; na konec měsíce je svolána celostátní konference.

23. dubna – „truc“ aktiv železničářů, svolaný ÚVOS dopravy a spojů k organizační výstavbě budoucího OS železničářů, se obrací proti svolavatelům: „V diskusi zástupci výpravčích a lokomotivních čet požadovali vyjádřit nedůvěru odborovému svazu a žádali, aby celý ÚVOS odstoupil.“

29. – 30. dubna – v Praze se v levém křídle Sjezdového paláce koná ustavující konference Federace lokomotivních čet za účasti 282 delegátů, kteří zastupují cca 25 000 pracovníků lokomotivních dep, a mnoha desítek hostů včetně tehdejšího ministra dopravy Františka Řeháka (dobový tisk i pamětníci hovoří dokonce o šesti stovkách hostů).

29. dubna v 17,30 hod. – hlasováním o založení a volbou ústředního výboru vzniká de facto (ne však de iure) Federace lokomotivních čet (dále FLČ); ÚV má 18 členů a předjímá federalizaci: polovina je z ČR, polovina ze SR; plénum tvoří všichni předsedové ZO v jednotlivých depech; předsedou FLČ byl zvolen František ERBA z depa Praha-střed a místopředsedou Julius SIKORA z Vrútek.

30. dubna – konference schvaluje stanovy; nikde nehovoří explicitně o napojení na struktury ROH – z formulace čl. 10 o tom, že /ÚV FLČ/ „podporuje a rozvíjí spolupráci s jinými odborovými svazy ÚRO“ + z přijaté programové rezoluce, kde se hovoří o samostatné organizaci na úrovni svazu s ÚRO jako střechovou centrálou, však vyplývá, že původním cílem odtržení od ROH nebylo! Program žádá dále postavení státních zaměstnanců, skutečné odborníky do řízení, zrušení jednomužné obsluhy, pracovní dobu 38 hod. týdně, zlepšení sociálního postavení aj.

květen – FLČ ignoruje dosavadní odborový svaz a rozhodne se jednat jen s ÚRO; 20.5. za to sklízí kritiku na plenární schůzi ÚVOS dopravy a spojů a „nenápadně“ se jí připomíná, že všechen odborový majetek v lokomotivních depech patří výhradně základním organizacím ROH… ; v jednotlivých lokomotivních depech jsou zakládány základní organizace FLČ. Po 30 letech se tak objevuje v naší republice na některých pracovištích více než jedna odborová organizace; FLČ posílá na ministerstvo své požadavky z ustavující konference a je rozhodnuta podepřít je i pasivní rezistencí.

23. května – tehdejší předseda ÚRO Karel POLÁČEK obdržel dopis Federace se žádostí o stanovisko k FLČ; ta se v něm distancuje sice od budoucího OS železničářů, ale současně „chce svoji odborovou činnost provádět zásadně při zachování vůdčí úlohy ROH“ a v otázkách vlastní profese chce rozhodovat „v rozsahu pravomoci dosavadních odborových svazů“.

24. května – od 0,00 hod. zahajuje FLČ pasivní rezistenci na ČSD na podporu požadavků zaslaných na MD (vlaky jezdily přesně podle předpisů a bez vložených výkonů); „za necelých 15 hodin byla celá železnice na lopatkách“…; ministerstvo poté reaguje a náměstek ministra dopravy Vokáč rozesílá všem náčelníkům drah, provozních oddílů a výkonných jednotek telegram, kde ukládá „uznat FLČ jako oprávněnou organizaci pracujících“ a vyčlenit pro ně prostředky Fondu kulturních a sociálních potřeb. To znamená faktické uznání FLČ ministerstvem dopravy.

27. května – K. Poláček se v odpovědi Federaci schovává za rozhodnutí předsednictva ÚRO, které přijímá „usnesení k situaci ve FLČ“; to je silně ovlivněno postoji ÚVOS dopravy a spojů a vyznívá negativně; tím, že „předem prohlašuje neporušitelnost zásady jeden závod – jedna odborová organizace“ vlastně vyhání FLČ mimo rámec ROH…

3. června – předsednictvo ÚRO si nechává předložit velmi podrobné reference o situaci v lokomotivních depech celé republiky; přes tendenční zpracování z nich jasně vyplývá, že do FLČ vstoupila drtivá většina strojvedoucích.

10. června – zástupci FLČ jsou přijati předsedou ÚRO K. Poláčkem; o den později si na toto „separátní“ jednání stěžuje ÚVOS dopravy a spojů a zahajuje velkou ofenzívu, která vyústí v „palbu“ ve sdělovacích prostředcích.

27. června – ÚVOS si pro „demokratické“ potvrzení své ofenzívy proti FLČ svolává konferenci delegátů z loko-dep a zkouší mj. i taktiku finančního vydírání lpěním na liteře vyhlášky o FKSP, která říká, že o použití prostředků tohoto fondu může rozhodnout jen odborová organizace… (poněkud při tom „zapomíná“, že fond byl určen pro všechny pracovníky, nikoli odboráře… nemluvě o tom, že FLČ nic jiného než odborová organizace nebyla…).

8. července – předsednictvo ÚRO schvaluje závěrečnou „munici“ proti FLČ a ukládá šéfredaktoru deníku Práce zveřejnit společný otevřený dopis ÚVOS a předsednictva ÚRO.

11. července – dopis je uveřejněn pod názvem „Otevřený dopis pracovníkům lokomotivních čet“; touha po samostatném svazu je zpochybňována argumenty typu „všechny požadavky FLČ prosazuje ROH také… naše odbory vymezují dnes své poslání v plném souladu s životními zájmy pracujících“ apod. Resumé „dopisu“ je vyjádřeno větou: „Není cesty mimo jednoty…“

13. července – článek se svým obsahem i slovníkem setkal s tak negativní reakcí, že reagovalo i předsednictvo vlády, a na své setkání s železničáři pozvala samostatně i FLČ.

25. července – FLČ je poskytnut prostor k odpovědi na „otevřený dopis“ v deníku Práce a ta končí pokusy najít svou platformu v rámci ROH rezolutním „NE!“; kritice už neuniká ani K. Poláček pro své zjevné lavírování.

26. července – prakticky současně už odhazuje diplomacii i předsednictvo ÚRO a direktivně rozhoduje: „FLČ nebude uznána jako samostatný svaz v rámci ROH“. FLČ až příliš pocítila meze „dávkované demokracie“ už v předsrpnovém období roku 1968…

srpen – FLČ hledá právní cestu ke svému uznání de iure: a) jako zájmová organizace podle tehdy platného zákona č. 68/1951 o dobrovolných organisacích; b) jako samostatná odborová organizace podle čs. ústavy a mezinárodních dokumentů, zejm. Mezinárodní organizace práce.

po 21. srpnu – FLČ uplatňuje opět dle možností princip pasivní rezistence, tentokrát v mnohem nebezpečnějších situacích přesunů vojsk Varšavské smlouvy.

září – Institut ROH vypracovává expertízu o legálnosti FLČ a „porušuje tak usnesení ÚRO k FLČ“.

11. října – ustavena sekce lokomotivních čet tvořeného OS železničářů, která obratem kritizuje FLČ za rozbíjení jednoty odborového hnutí.

15. – 17. října – ustavující sjezd Českého odborového svazu pracovníků železnic, na kterém nemůže chybět kritika FLČ; ta má však už jiný tón a hovoří se o „extrému polednové politiky“ a o ilegální organizaci.

11. listopadu – předsednictvo nového železničářského svazu varuje ty, kdo stojí mimo ROH, před ztrátou nároku na rekreační poukazy, na lázně a na výhody pojistky (což bylo zvláště vážné pro strojvůdce); z protokolu této schůze vyplývá, že předseda OS FR. Vála jednal o FLČ na ministerstvu vnitra…

25.listopadu – ministerstvo vnitra neschvaluje stanovy FLČ jako zájmové organizace s tragikomickým argumentem, že „poslání této organizace jí dává charakter odborové organizace“…a tak se „logicky“ nemohla stát organizací zájmovou…

prosinec – FLČ se snaží legalizovat apelem na ústavu a mezinárodní dohody; zkouší přičlenění k Národní frontě (s využitím postavy Josefa Smrkovského) – vše bezúspěšně.

21. prosince – k řešení situace FLČ je svolána předsednictvem ÚRO porada za účasti FLČ, OS i NF; jako „nejvhodnější“ je ovšem opětovně nabízeno pouze začlenění do ROH; ÚRO získává čas a žádá předložit návrhy do 20.1.1969 (i když už „řešení“ bylo evidentní).