Po úředním povolení z března 1896 je zorganizována 7. dubna 1896 ustavující valná hromada odborové organizace strojvůdců pod oficiálním názvem SPOLEK STROJVŮDCŮ V PRAZE ÚSTÍCÍCH DRAH. Toho dne byla tedy právně i fakticky odstartována činnost odborové organizace a 7. duben 1896 se tak zapsal do dějin odborů nejen strojvůdcovských. Organizace však nevznikla ve vzduchoprázdnu a navazovala na spolky podpůrné, které si kladly za cíl zmírnit dopady situací, které snižovaly podstatně životní úroveň svých členů (nemoc, invalidita, úraz, stáří). Jmenujeme-li jen ty čistě strojvůdcovské, tak už v r. 1868 vznikl ve Vídni „Podpůrný a obhajovací spolek rakousko-uherských strojvůdců“, na kterém „brali účast“ i mnozí strojvůdci čeští; roku 1874 vznikl „Podpůrný spolek strojvůdců c.k. privatizované státní železniční společnosti Praha“ a o 4 roky později podobný na Buštěhradské dráze.
Ve všech případech však nešlo o odbory ve skutečném smyslu tohoto slova, tj. jako organizace prosazující ekonomické a sociální zájmy svých členů se „zviditelňováním“ zejména při kladení mzdových požadavků. A právě takovou organizaci měli před očima již v první polovině 90. let minulého století jako toužebný cíl někteří „vidoucí“ pražští strojvůdci. Byli k tomu nuceni tehdejší situací, kdy – jak vzpomínají pamětníci – „to málo, co bylo žádáno, zdálo se tehdejší vrchnosti velmi mnoho a proto také všemi prostředky požadavky pracujících vrstev byly znemožňovány… Každý kdo jen trochu hlasitěji projevil svou nespokojenost se stavem tehdy panujícím, byl za svoji opovážlivost persekvován… A byli to právě strojvůdci, kteří jako nejinteligentnější složka mezi zaměstnanci železničními vystihli, že takto nelze dále trpěti, a že jest třeba, aby hromadně proti všem útiskům se vzepřeli. Jednotlivec nemohl se brániti, protože by byl určitě v takovém nerovném boji podlehl. Bylo proto přikročeno k vybudování organisace… Seznalo se, že sdružování se ve spolcích jen podpůrných nemá naděje na vymanění se ze jha a poroby. Přikročeno proto k vybudování organisace výbojné.“
S tou „výbojností“ to však nebylo tak jednoduché. Na podzim roku 1893 je v Praze a okolí vyhlášen výjimečný stav, jsou pozastavena občanská práva a zrušení shromažďovacího zákona znemožňuje konání jakýchkoli schůzí, nebo snad dokonce mítinků… O Vánocích je zavražděn konfident Mrva. Ano, jsme v časech tzv. spiknutí Omladiny. Leč 20 strojvůdců z bubenské topírny (výtopny) ani tyto mimořádné poměry nemohly zastavit: 13. března 1894 získávají jednu místnost v hostinci „U černého koně“ (Praha-Karlín) a konají první tajnou schůzi. V jejich čele je Alexander VALENTIN a muž, jehož jméno si prosím zapamatujme, neboť pozitivně ovlivňoval vývoj odborové organizace strojvůdců minimálně v dalších 30 letech: Bohumil GÖHLERT.
Cíl organizace byl formulován takto:
- vybudovat organizaci jako stavovskou, bez ohledu na politickou nebo národnostní příslušnost
- vymáhat zlepšení služebního postavení
- podporovat členy v nemoci
- zajistit právní ochranu.
Nevyřčeným cílem byla také výchova k solidaritě. To zní asi poněkud „budovatelsky“, ale tehdy to byl velmi aktuální mravní problém. „Vrchnosti“ se totiž dost zdařile (nikoli naposledy…) dařilo vnášet mezi personál řevnivost a nezdravou soutěživost v boji o vedlejší příjmy, které tvořily nikoli nepodstatnou část mzdy. „Tím značně trpěla kolegiálnost ve vlastních řadách. Poměry byly tehdy již k nesnesení vinou starších kolegů, kteří chamtivostí a honbou za vedlejším příjmem zapomínali docela na budoucnost celého stavu.“ K oficiálnímu založení organizace „zbývalo“ vypracovat stanovy a hlavně prosadit jejich schválení. K provedení první části úkolu byl dostatek schopných mužů, nadlidským úkolem se však ukázal boj s úřady, kde, jak známo, je třeba nasadit i jiné páky než inteligenci… Třebaže obstrukce úřadů v těchto záležitostech byly tehdy spíše pravidlem, přesto pětkrát vrácené stanovy vešly do dějin našich odborů. S argumenty pro neschválení si sice tehdy hlavu příliš nelámali, ale vždy to souviselo se sebemenším pokusem řešit problémy také politicky…
Úřadům se dílo povedlo: strojvůdci to vzdali… alespoň načas. Odradit se nechala i většina ze „zakladatelské dvacítky“ – o dva roky později se u druhého pokusu o založení objevuje vedle neúnavného B. Göhlerta už jen jeden další strojvůdce. Za zaznamenání stojí paralelní pokus plzeňských strojvůdců téhož roku. Jim se dílo podařilo – nepochybně také proto, že si kladli cíle krotčí (vzdělávání, humanita) a zaštítili svou činnost vlivnými osobnostmi – a onoho roku 1894 vznikl „Klub plzeňských strojvůdců“ /většina jeho členů později přestoupila ke Spolku strojvůdců v Čechách a vytvořilo jeho místní odbor. V roce 1895 se však poměry postupně uklidňovaly. Na podzim přišla amnestie „omladinářů“ a zrušení výjimečného stavu v Praze a okolí. V září 1895 přichází – naštěstí – druhá vlna nadšenců a pod rouškou přípravy plesu podniká další pokus o založení strojvůdcovských odborů – pořádá přípravné schůze, v prosinci dokonce svolanou prostřednictvím novin. Historický okamžik se blíží : vstupujeme do dějin autentické odborové organizace strojvůdců a pokusíme se jim porozumět kronikářským způsobem zpracování.