V období oněch 51 let, který dělí poslední číslo ZÁJMŮ STROJVŮDCE „zakladatelské“ éry a první číslo „nové“ éry, nepřestali ovšem strojvůdci existovat… a nepřestali (v drtivé většině) být ani členy odborové organizace… Je naší povinností zaznamenat alespoň obrysově, v jakých organizačních útvarech se nacházeli, resp. v jakých se nacházet mohli.
I. Protektorátní období
Opustili jsme Federaci strojvůdců uměle sloučenou do Jednoty zaměstnanců veřejné dopravy. Ta dělila železničáře do 4 sdružení podle služebních tříd a drtivá většina strojvůdců, bývalých členů Federace (96,24 %) byla zařazena do třetího z nich – pro „úředníky statu III a gážisty“. /1,37 % bývalých členů bylo zařazeno do posledního sdružení – „železničních podúředníků, zřízenců a nižších zaměstnanců“; 2,39 % bývalých členů, strojvůdců v soukromých službách, přešlo do analogicky utvářené Jednoty soukromých zaměstnanců./ Do konce činnosti Federace tak vytrvalo 6998 členů. Jakýsi dojem pokračování činnosti Federace mohlo vzbuzovat povolení vytvořit v rámci tohoto sdružení „Zájmovou skupinu strojmistrů a strojvůdců“. Formálně existovaly nadále i mnohé bývalé místní odbory. Nuselská kronika však dokládá, o jakou činnost šlo: „Zákaz členských schůzí trvá, lze tudíž prováděti jen činnost s místy úředními v případech skutečně nejnaléhavějších“… Lidový básník oglosoval náladu obrazem slz zalévajících zrak, „když ze skvělé tvé éry, slavný odbore, zůstal tady vrak“…
Pravdou však je, že z hlediska formálního a dokonce i majetkového ve smyslu vázanosti na strojvůdcovskou profesi jakási stínová existence Federace fungovala ještě hluboko v protektorátu, čemuž napomáhalo i to, že sídlem onoho III. sdružení Jednoty byl spolkový dům strojvůdců v Karlově ulici a teprve další mohutné scelování v letech 1941/42 ukončilo i toto torzo (svědčí o tom dochované archiválie, kdy pokladní kniha, kniha úmrtí a jiné účetní doklady končí řadu záznamů v jednom případě až v červnu 1942!).
V likvidačním protokolu z listopadu 1939 je vyčísleno jmění Federace na téměř 1,5 miliónu korun (!), z čehož hodnota spolkového domu byla vyčíslena na 400 tisíc korun. K tomu je nutno ještě připočíst jmění místních odborů ve výši 155 tisíc korun (šlo už ovšem jen o ty, které se nacházely na území protektorátu). Toto jmění připadlo právně Jednotě zaměstnanců veřejné dopravy, fakticky však byly poděleny všechny její vnitřní útvary, kde se nacházeli strojvůdci.
Druhá fáze likvidace („sdružování“) spolků přišla s vládním nařízením č. 347/1941 Sb. ze srpna 1941, na jehož základě sloučilo ministerstvo vnitra 6. května 1942 všechny veřejnozaměstnanecké spolky do centrálního Ústředí veřejných zaměstnanců (ÚVZ). V tomto útvaru (vedle něj existovala už jen analogická organizace pro dělníky a soukromé zaměstnance – Národní odborová ústředna zaměstnanecká, známá jako NOÚZ) pak strávili strojvůdci – odboráři zbylé tři roky války. Jim určený nižší organizační útvar se nyní jmenoval Odborová skupina zaměstnanců železnic a v jeho rámci pak roku 1943 vznikl i zájmový pododbor strojvůdců.
Strojvůdci se zapojili do odboje a je doloženo zatčení pěti bývalých členů Federace ve Veselí na Moravě na jaře 1940, později pak i jednotlivců z Brna, Frýdku, Jihlavy, Přerova, Loun, Nymburka a zřejmě i dalších a také z Nuslí, kde známe i jména: kol. Skutil a dlouholetý funkcionář odboru i ústředí Bohumil Purman, zatčený na jaře 1941, který strávil ve vězení pak více než dva roky (v pokladních knihách se našel záznam o podpoře jeho manželce z června 1942). Ostatně podpora rodinám postižených byla podobně jako ve válce prvé imperativem pro všechny „federáty“ a i pod hrozbou sankcí se dařila ze zbylého majetku či soukromými sbírkami. Zde nám ovšem publikovaná literatura o odboji ze známých důvodů jednostranného zpracování neposkytuje dostatečnou oporu pro mapování odboje strojvůdců – členů Federace.
II. Období Revolučního odborového hnutí
Česká národní rada pověřila už 6. května 1945 Ústřední radu odborů v Praze převzetím všech odborových organizací, tedy zejména NOÚZ a ÚVZ. Toto právní nástupnictví pak jako první stvrdilo MV 19. května. Na zákonném podkladě (třebaže se dá o období 1945-1948 hovořit jako o éře „okleštěné demokracie“, jako právní stát jsme ještě byli respektováni…) pak došlo k „definitivnímu“ majetkovému i organizačnímu „sjednocení“ odborů zákonem č. 144/1946 Sb. ze dne 16.5.1946 o jednotné odborové organisaci.
Z toho vyplývá, že jako právní osoba, resp. registrovaný (odborový) spolek, se Federace strojvůdců po roce 1945 již neobjevuje a právně ani objevit nemůže. Klademe si ovšem logicky otázku, zda se o to fakticky někdo pokusil. Odpověď zní: ano, ale… To „ale“ se týká všech těch stovek spolků a jiných odborových útvarů předválečného Československa. Pro ně bylo odborové sjednocení prakticky nemyslitelným nekonečně vzdáleným cílem a když se najednou v prvních poválečných letech vynořil sjednocený útvar, a to dokonce v téměř absolutní podobě „jednotnosti“, nepřipadal nějaký odpor v úvahu. Všeobecně „optimistická“ atmosféra ostatně pohlcovala byť jen pochyby o správnosti vytváření státu ve státě, kterým se brzy pojmenované Revoluční odborové hnutí ve své zlaté éře let 1945-1950 stalo.
Ono „ano“ (obnovení starých spolků, resp. alespoň pochybám o jedině správné cestě) ovšem zaznělo – byť ne příliš hlasitě – z úst některých prozíravějších představitelů lékařů, soukromých zaměstnanců… i strojvůdců. Zde naposledy ocitujme nuselskou kroniku, která končí posledním zápisem přesně rok po válce:
„… V centru tvořícího se revolučního odborového hnutí… ani atom necílí k otázce budování odborové organisace strojvůdců… Mnoho neznámých členů závodních rad spěchá na ministerstvo dopravy, mezi ne strojvůdce, kde však o vážných otázkách strojvůdcovských jest jednáno za jejich přizvukování, jehož výsledky posléze protesty ruší pouze kol. Lejnar /vedl onen Zájmový pododbor strojvůdců v ÚVZ po jeho vytvoření r. 1943, pozn. autora/… Přicházet s požadavky na uspořádání organisačních poměrů strojvůdců v této době… bylo předčasné a neproveditelné. ÚRO vybudovaná na nepolitickém podkladě /zdůrazněno r. 1995…/ je bezesporu institucí, po jejímž zřízení poctiví odboráři celá desetiletí volali. Nikdo z kolegů ať neobviňuje kol. Lejnara a Lašťovku /ten vystřídal prvého ve výši zmiňované funkci v ÚVZ, pozn. autora/ z nezájmu na této všem strojvůdcům společné záležitosti, naopak zájem byl, ale možnost žádná /opět zdůrazněno r. 1995/…“ Kdo jsi bez viny (a věděl jsi lépe, jak všechno dopadne), hoď kamenem…
A tak je dobudován roku 1946 Svaz zaměstnanců v dopravě jako členský svaz ROH s odborem železničním, aby byl po 6 letech rozdělen mj. i na Svaz zaměstnanců železnic a o dalších 6 let později zase pro změnu sloučen v obří Odborový svaz zaměstnanců dopravy a spojů s téměř půl miliónem členů. A strojvůdci – samozřejmě – nestojí stranou; dostávají také Řády práce a organizují socialistické soutěže, jako třeba českotřebovskou soutěž v r. 1952 o snížení ztrát a zvýšení pravidelnosti dopravy. Úsměšek není úplně na místě – oni opravdu podávají mnohdy stachanovské výkony a studie, které se začaly objevovat v 60. letech, hovoří o soustavném přetěžování a nedobrém zdravotním stavu strojvůdců. Analyzovat rafinovanost tohoto typu vykořisťování by však šlo nad rámec této práce.
To už ale přichází slavný rok 1968 a logika doby volá po menších – snad akceschopnějších – svazech. V březnu toho roku schvaluje plenárka ÚVOS zaměstnanců dopravy a spojů rozdělení „mamuta“ a mj. (opět) vytvoření samostatného železničářského odborového svazu. Ten skutečně v říjnu 1968 vzniká jako Český odborový svaz pracovníků železnic a po vzniku slovenského souputníka dožívá v letech 1971 – 1990 éru ROH v řádné normalizační podobě federalizovaného svazu se svým ústředním, českým i slovenským výborem (ÚVOS, ČVOS a SVOZ).
Onen březen 1968 však přinesl i mocný závan jara a spolu s ním kritiku poměrů na železnici vůbec a nedůstojného postavení strojvedoucích obzvlášť. Spolu s (ne)představou, že v novém železničářském svazu bude zájmy lokomotivních čet hájit jedna z jeho plánovaných 16 (slovy: šestnácti) sekcí, tak vznikl projekt odborové organizace FEDERACE LOKOMOTIVNÍCH ČET.