Category: Historie

S blížícím se termínem valné hromady (snaha byla uspořádat ji vždy v dubnu, max. květnu) vzrůstalo přesvědčení, že je přeci jen škoda přicházet o členy (zejm. mladší), kteří ještě „na zadní kolečka“ (úmrtní kvóta, právní ochrana) tolik nemyslí, ale jsou ochotni platit za informace (časopis) a „výbojnost“ (takovýto charakter organizace, agitace). Diskuse byla neobyčejně bouřlivá a cca remízová, ale nakonec byl odhlasován tento půlkrok vzad. Faktem je, že počet členstva se následně opět „znormalizoval“… Bylo tedy usneseno, že vedle členů řádných může existovat i člen „organizační“, platící 20 hal. na místní odbor, 20 hal. na agitaci a organizaci a 50 hal. na časopis. Charakter kompromisu (tedy znovuzískání těch odpadlých) byl zřejmý z toho, že takovýmto členem se mohl stát jen člen bývalý – členové noví se museli stát členy „řádnými“.

Předsedou spolku se stal opět po roční odmlce Bohumil GÖHLERT a místopředsedy mužové, kteří také již předsedali: Alois Sandrue a Adolf Hübner. Z referátu odstupujícího předsedy zaujme historika pasáž o pokusech ustavit (a „oživit“) jednak tzv. sociální komise, jednak tzv. topírenské komise – v obou případech se snahou vytvořit takto „dohodovací sbory mezi představenými a zaměstnanými“. Přesto, že zaměstnavatelskou stranou takto respektovány nebyly, představují zárodek budoucích závodních či důvěrnických výborů, tedy demokratických zastupitelstev zaměstnanců.
Ještě jednu důležitou událost z valné hromady je třeba zaznamenat: Spolek strojvůdců v Čechách totiž vstoupil do nejznámější české odborové centrály – do Odborového sdružení českoslovanského (dále: OSČ)! To bylo dost překvapující usnesení, které se vymykalo z linie bojů předchozích let o udržení a obhájení nezávislosti. Bylo ovšem dobově podmíněno a je třeba je historicky dešifrovat: rok 1905 byl rokem dělnictva, které prosazovalo radikálním způsobem všeobecné hlasovací právo, a strojvůdci cítili v tomto spojenectví větší šanci na prosazení svých požadavků poté, co „klidné“ metody přinášely maximálně dílčí vylepšení. Ostatně navrhovatel (plzeňský odbor) to řekl ústy svého delegáta přímočaře: „Chceme-li něčeho získati, musíme hledati spojence v řadách silnějších. … Tímto přístupem získáme možnost obeznámiti s našimi požadavky širší obecenstvo.“ Zde poněkud předběhneme a sdělíme čtenáři, že toto spojenectví vydrželo do roku 1913.

Hlavní události toho roku se ovšem odehrávaly na podzim. Není účelem této publikace rozebírat zde průběh masových demonstrací za dosažení všeobecného hlasovacího práva, které vyvrcholily 28. listopadu generální stávkou.

Na železnici měli zaměstnanci obecně a strojvůdci zvláště pochopitelně také zájem o volební reformu, která by podle jejich představ vedla k tomu, že by „v zákonodárném sboru byli také zastoupeni a nemuseli se domáhat intervencí politických stran, které neprojevily dostatečného zájmu o poměry železničních zřízenců“… Zvolili ovšem poněkud jinou formu boje než dělníci „v ulicích“: únorový příklad z Itálie je totiž inspiroval k značně rafinovanému způsobu protestu – „práci dle instrukcí„, neboli podle předpisů. Jestli snad nemá někdo dostečnou představivost, co to může obnášet, posloužíme dobovým popisem, raději ovšem podle vzoru Italů (nadčasová platnost je čistě náhodná!):
„Veškeré služební předpisy se do krajnosti zachovávaly. Deset minut před příjezdem vlaku byly veškeré práce ve stanici zastaveny, jak v dopravním řádě se nařizuje. Když vlak do stanice přijel, nechal si přednosta stanice od vlakvůdce veškeré průkazní listy odevzdati a pak řídil skládání zboží. Vše – jak předpisy nařizují – muselo býti jasným a zřetelným písmem do knih zaneseno. Před odjezdem vlaku prohlédl přednosta veškeré spojky vozů a nechal i ty nejmenší vady ihned opraviti. Dále přesvědčil se, zdaž zařízení vytápěcí dobře funguje atd. Vlak, který měl míti ve stanici minutové zdržení, zůstal takto čtvrt hodiny i déle ve stanici státi… Při vydávání jízdních lístků zkoumal úředník pravost peněz cestujícími mu dodaných. Při vstupu do čekárny měřili a vážili zřízenci ruční vaky a zavazadla, odpovídají-li předepsané délce a váze.“ Atd. atp.
Akce v Čechách začaly spontánně (což mimochodem ukazovalo na to, že radikálnost členské základny byla větší než vedení odborových spolků…) koncem října na severu v Horním Litvínově. Brzy pracovala dle předpisů i Plzeň a posledního října dorazilo „hnutí“ do Prahy. Nakonec zasáhlo i Vídeň. 4. listopadu vázla železniční doprava již všeobecně a v čele hnutí už stála vedení
odborových spolků. Ministerstvo železnic pochopilo, že musí reagovat. Vyslalo své zástupce do Prahy a zahájilo jednání s odborovými předáky. Za Spolek strojvůdců se jich zúčastnil redaktor Zájmů B. Kučera, který bez váhání přivítal železniční „bunt“ už 1. listopadu v úvodníku Zájmů.

Železničáři předložili vedle „klasických“ požadavků (zvýšení platu bylo požadováno o 20 %) i jeden střihu budoucího: „utvoření komise ze všech kategorií železničních zaměstnanců, která by vypracovala osnovu návrhu zákona pro úpravu mzdových a služebních poměrů“. Vládou bylo odmítáno hlavně zvyšování platů a byla ochotna jen k drobnějším ústupkům. Neutajila se ovšem informace, že připravuje mobilizaci železničářů a že dala natisknout 25 000 povolávacích lístků… Hnutí však pokračovalo i po 10. listopadu a vláda si netroufla provést mobilizaci. Přispěla k tomu i dobrá taktika železničářů, kteří se poučili z Itálie, kde stála veřejnost proti pasivní rezistenci – u nás byly osobní vlaky vynechány… Rozuzlení přišlo při jednání 13. listopadu: vláda ustoupila a ústy ministra železnic slíbila každé skupině železničářů splnit část požadavků – tak např. dělníkům zkrácení pracovní doby na 9 hodin, některým skupinám individuální zvýšení platů a služebníkům a podúředníkům (tedy i strojvůdcům) zavedení automatiky. Už jsme si objasnili význam tohoto „statku“ s dlouholetou působností a Spolek strojvůdců také ihned kladně ohodnotil tento počin vlády. Na celkovou platovou úpravu bylo slíbeno 5 – 6 milionů korun. Všem pak bylo slíbeno splnění ostatních požadavků do 2 až 3 let. Nemalý význam měl i slíbený tlak na soukromé subjekty na drahách, které zastávaly v průběhu oněch cca 14 dní nejtvrdší stanoviska…
To vše byl nesporný úspěch, a tak ještě téhož den byly poslány telegramy na všechny služebny s výzvou k „normální práci“… Sledujeme-li dále osud plnění slibů pro strojvůdce, je třeba říct, že slib o zavedení automatiky byl splněn výnosem z 12. prosince. Zaváděla se automatická dvouletá postupová lhůta, ve které postupoval strojvůdce po svém jmenování od 1200 Kč do konečného stupně 2200 Kč. Slabinou ovšem byly lhůty pro strojvůdce – čekatele, který musel přečkat dvě tříleté lhůty a jednu čtyřletou, aby postoupil z nově stanoveného nástupního platu 900 Kč na oněch 1200 Kč… Sem také zaměřil Spolek svá jednání v dalším období. A také nesmíme zapomínat, že uvedený výnos, stejně jako mnoho dalších opatření z ministerské či vládní úrovně, bylo vždy nutno pracně uvést do života i na soukromých drahách, fungujících jako jakási soukromá knížecí v rámci velké monarchie…

Hodnotíme-li tento bouřlivý rok, je třeba podtrhnout ještě jeden výtěžek: vláda byla nucena při jednání respektovat autoritu odborových organizací, které – byť po malém „zaváhání na startu“ – se staly jediným mluvčím železničních zaměstnanců. Této nabyté autority využil i Spolek strojvůdců a podařilo se mu nejen zastavit pokles členské základny, ale i dosáhnout koncem roku opět stavu přes tisícovku členů – přesně 1023.

Události roku 1905 byly hodnoceny i na valné hromadě roku 1906 a jejich lapidární shrnutí znělo: „Čeho se docíliti dalo, bylo dosaženo.“ Jinak se valná hromada soustředila na vnitřní věci: referenti z ústředí museli podle usnesení častěji „do terénu“, tedy navštěvovat akce místních odborů; vzhledem k nutnosti pružně reagovat na situaci bylo usneseno konat jednou ročně vedle valné hromady ještě konferenci „k luštění otázek stavovských a hospodářských“, a to pokaždé na jiném místě; vnitřní fondy byly částečně reorganizovány: agitační fond osamostatněn a „dodáno mu i účelu ochranného“ – to „k zajištění těch kolegů, kteří se činně účastní agitační práce“. Předsedou byl opět zvolen B. GÖHLERT.

Konference měla být svolána v srpnu do Plzně, ale po událostech podzimu 1905 se zase poněkud zlepšilo ovzduší mezi rivaly na dráze a po dohodě byla uspořádána „všeobecná“ konference strojního personálu v říjnu do Brna. Svolavatelem byl vytvořený akční výbor Spolku strojvůdců v Čechách, Spolku strojvůdců ve Vídni a Všeodborového spolku pro právní ochranu. Jednat bylo o čem, neboť provádění automatiky dostali do ruk proslulí byrokraté té doby… Ti přišli třeba na to, že mohou služebním řádem tlačit podúředníka vzít třeba místo služebnické (možná i v té chvíli lépe honorované), ale za současného zřeknutí se postupových práv v automatice… U soukromých drah nebyli byrokraté tak dokonalí jako rakouští státní, ale kompenzovali to často, řekněme, snaživou pílí a vůlí být lepšími než ti ve Vídni – s následky často nedozírnými… Není divu, že konference volala (opět) po zestátnění soukromých drah „s tím úmyslem, aby ministerstvo železnic bylo jediným kompetentním úřadem při jednání o požadavcích strojního personálu“.
Je ovšem třeba předvést, jak vyspělou organizací už tehdy – v roce 10. výročí vzniku – Spolek strojvůdců v Čechách byl: tyto případy řešil ofenzívou soudní a několik z nich se dostalo až před Nejvyšší soud! A několik z nich bylo i zde vyhráno.
Dalším problémem se toho roku stalo opětné zavedení prémií za udržování strojů, a to dokonce se zpětnou platností i za rok 1905. To vyvolalo ve veřejnosti dojem o vydatném zvýšení příjmů této části národa… Nebylo tomu tak – strojvůdci lehce na konferenci dokázali slabinu celého systému a jejich statistiky byly výmluvné: průměrné zvýšení platu tímto způsobem činilo 25 Kč!? Skrývaná závist ustala…
Na konferenci se objevily ještě tyto důležité požadavky:

• výsledky roku 1905 uzákonit (návrh zákona na úpravu poměrů železničních zaměstnanců byl v té době již podán a hovoří se o „zákonu dr. Verkaufa“);
• strojvůdce zařadit do kategorie úředníků;
• pracovní doba max. 240 hod./měs., ovšem včetně přípravné a odstavné práce;
• nárok na dovolenou na zotavenou ve vazbě na počet služebních let.

To vše bylo vtěleno do rezoluce a stanovená taktika směřovala k prosazení zejm. cestou „zákona dr. Verkaufa“ … a posílením jednoty splynutím s Všeodborovým spolkem pro právní ochranu ?!? Opět se tedy opakovala situace z kongresu roku 1902… To bylo pro český spolek nepřijatelné – bude to mít ovšem své dozvuky ještě na valné hromadě úříštího roku.

Rok 1906 fixoval ještě jeden výsledek těchto let, a to ve směru demokratizačním. Už zmíněné komise topírenské či sociální došly odezvy i na druhé straně a ministerstvem železnic bylo závazně slíbeno vypsat volby do tzv. personálních komisí. To byl zárodek důvěrnického systému I. republiky a větší šance „mluvit do věcí“.

Výsledkem tlaku na uznání všeobecného hlasovacího práva, resp. volební reformu, započatého roku 1905, byl soubor volebních zákonů z ledna 1907. Od této chvíle mohl volit poslance do říšské rady každý muž starší 24 let. První volby novým systémem proběhly v květnu 1907. Spolek strojvůdců v Čechách nemohl být dost dobře nevtažen do těchto dějů… Ovšem už první hodnotitelé dějin Spolku vidí tuto politizac s odstupem cca 20 let negativně: „Zasáhnutí naší organisace do voleb mělo nepříznivý vliv na klidný vývoj organisačního života v jednotlivých topírnách.“ Odraz tohoto problému na stránkách Zájmů však vyznívá mnohem cudněji… Protože jde o neobyčejně zajímavé a stále aktuální téma vztahu politiky odborové a politiky „politické“, nebo chcete-li raději, vztahu odborů a politických stran, věnujeme tomuto problému poněkud více prostoru:

V č. l se toho roku objevuje „Kapitolka předvolební“ a autor v ní souhlasí s názorem železničních úředníků, že je třeba „mít v parlamentu své lidi“. Jediná šance je spatřována v nasazení onoho člověka na kandidátku některé politické strany. V č. 3 je článek „V ruchu předvolebním“ již velice konkrétní a popisuje mj. „důvěrnou schůzi strojvůdců“ 22. ledna, kde se rokovalo o event. postavení kandidáta z řad strojvůdců. „Doznáno však, že za stávajících poměrů nelze pomýšleti na postavení kandidáta čistě stavovského, nýbrž že týž musí být stoupencem určité politické strany.“ Usneseno, že bude podporována sociální demokracie, protože „projevila ochotu postavit 5 kandidátů z řad železničního personálu. Bylo ustaveno zvláštní volební komité, „mimo spolek stojící“, které mělo „projednat podrobnosti s jedním z kandidátů železničního personálu, který bude povinen obstarávati záležitosti stavu strojvůdců“ (!) Z agitačního fondu měla být současně věnována „určitá částka“ na úhradu výloh spojených s volební kampaní. Této schůzi ovšem předcházelo rozhodnutí ústředí Spolku ze 17.ledna:
„K došlým dopisům týkajícím se příštích voleb do rady říšské… Jelikož se správa spolku nemůže v politických otázkách exponovati, budiž z řad členstva ustaven volební výbor mimo spolek stojící…“ Ze zprávy o schůzi ústředí v č. 4 lze vyrozumět, že pouze vzalo na vědomí provedení voleb do onoho volebního komitétu. Reference o činnosti vídeňského spolku věnují poměrně značnou pozornost pořádání „věnečku“ – o volbách však ani řádek… Číslo 6 oznamuje již v článku „Před volbami do rady říšské!“ vyhlášené datum voleb, stěžuje si, že nejde o neděli, organizuje strojvůdce k vyšetření času pro volební akt a nabádá k maximální volební účasti dramatickými slovy: „Nepoužití volebního práva rovná se zradě spáchané na všech těch, kdož trpí a strádají pod krutými poměry sociálními a přežilými zákony z dob panství feudálního… Přejeme si od příštího parlamentu obrození starého Rakouska!“ V témže čísle malá zmínka z ústředí, že došel dopis z OSČ (nepochybně s volebním obsahem)a předán volebnímu výboru.
Na valné hromadě počátkem dubna rezonovala politika nemálo, ale blížících se voleb se dotkla jen okrajově při dohadování, poslanci kterých stran byly v minulém parlamentu prosazovány požadavky železničářů.
V č. 9 (vyšlo 14 dní před volbami) hájí emocionálně laděný článek „Zadržte!“ právo stran provádět slušnou agitaci mezi železničáři, avšak rozhořčeně odsuzuje „házení bláta“ na protivníky v plzeňském volebním okresu. Závěr článku chrání jednoho z napadených a nenápadně pro něj agituje… Jméno dává tušit, že právě redaktor časopisu Železniční zřízenec a sekretář Všeodborového spolku pro právní ochranu, sociální demokrat Vilém BRODECKÝ je tím vybraným „koněm“ strojvůdců.
A pak – šok: žádné další zprávy… Zájmy strojvůdce nechávají nepovšimnuty výsledky voleb; neobjevuje se jediný komentář k výsledkům; nic. Můžeme se jen dohadovat, zda šlo o držení linie pouze odborového (a odborného) psaní, o strach ústředí ze sankcí za politické exponování (viz 17.1.), či … o zklamání z nezvolení V. Brodeckého poslancem?! V časopise se jen hojněji objevují (bez komentáře) od července přetištěné interpelace poslanců ve věci železničářů obecně a strojvůdců zvlášť. Na straně „Práce“ vystupují různá jména a nelze vysledovat, že by snad někdo z nich měl být placen strojvůdci… Jedna z interpelací je dokonce od Brodeckého protivníka, zvoleného národního socialisty Václava Fresla…
Na závěr tohoto snad ne úplně zbytečného „politického školení“: historické parlamentní volby roku 1907 ve skutečnosti život Spolku strojvůdců příliš neovlivnily. Tím nechce být řečeno, že nedošlo k jisté politizaci. Ta směřovala k sociální demokracii a projevila se opětovným projednáváním sloučení se Všeodborovým spolkem, který se mezitím zřetelně definoval jako sociálnědemokratický (ostatně po r. 1918 se z něj vyvinula druhá nejsilnější čs. železniční centrála Unie železničních zaměstnanců, jinak kmenový svaz sociálnědemokratického OSČ). Debata na valné hromadě prokázala, že silnější než tato tendence je strojvůdcovská vůdčí idea nezávislosti a samostatnosti! Nebylo asi zcela náhodné, že slavné heslo „Vlastní silou!“ se objevilo v záhlaví Zájmů strojvůdce poprvé toho roku v čísle 1 (a objevuje se v nich, „s malou přestávkou“, dodnes!)!

Dosti bylo politiky, vzhůru do odborové práce:

O valné hromadě jsme již leccos prozradili. Dodejme telegraficky: „přitvrdila“ ve věci vybírání členských příspěvků – rozhodla, aby Spolek vstoupil do mezinárodní Federace dopravních zřízenců (známé též pod mez. zkratkou ITF) – zvolila do čela opětovně B. Göhlerta.

Z dalších služebních a hospodářských otázek toho roku je třeba zmínit:

• V dubnu a květnu se uskutečnily slibované volby do personálních komisí. Bylo voleno do ústředního výboru pro osobní záležitosti při ministerstvu železnic ve Vídni a do personálních komisí u každého ředitelství c.k. státních drah, které měly sloužit jako poradní sbor pro „všeobecné služební otázky“. Vždy se volilo do odboru pro úředníky, podúředníky a služebníky. Funkční období bylo stanoveno na 5 let.
• 30. dubna upravilo ministerstvo automatiku a došlo k některým zlepšením: čekatel strojvůdce mohl dosáhnout titulu podúředníka „již“ za 8 let; konečné služné se zvýšilo na 2600 Kč.
• Protože však vázlo splnění dalších slibů z roku 1905 a zejména na soukromých drahách vládla libovůle a společnosti se postavily proti požadavkům železničářů, došlo v létě k nové aktivizaci personálu a 6. srpna byla svolána do Prahy schůze všech železničářů, na které byla vyhlášena připravenost použít opět pasivní rezistence alias práce dle předpisů jako hlavní zbraně k vynucení požadavků. Třebaže se ministerstvo železnic snažilo prostředkovat v jednání s tvrdohlavým vedením soukromých drah, k dohodě nedošlo a tak byla v září připravená akce spuštěna. Zasáhla téměř všechny sféry, neboť se za několik dní prakticky zastavila železniční doprava. Situace byla líčena až takto dramaticky: „Velká průmyslová střediska byla bez potravin, velké množství jatečního dobytka hynulo hladem na nádražích… způsobeny velké škody hospodářské.“ Po 15 dnech bylo dosaženo „vítězství téměř úplného“. Ujednaný smír vyústil ve vydání nového požitkového systému, který upravoval nárok na dovolenou, zlepšil příbytečné a 40 % z něho započítával do penze, zvýšil kilometrovné a prémie za úsporu uhlí. Dále bylo slíbeno vydat služební pragmatiku a zaručen generální pardon pro účastníky bojů. Pro formu tohoto ujednání bylo poprvé na železnici užito „moderního“ slova kolektivní smlouva. Podrobnější poznámku k dovolené: strojvůdce (i topič) měl nárok na 8 dnů při délce „služby“ 1 – 10 let, na 10 dnů při služebním poměru trvajícím 10 – 20 let a na 14 dnů pro ještě déle sloužící. Opatření bylo ovšem oslabeno větou, že dovolená „budiž poskytnuta, pak-li tomu služba dovolí„… A to často nedovolila. Objevuje se zde také později velmi frekventované a dnes téměř zapomenuté slovo pragmatika. Šlo o řád (soubor předpisů) upravující služební poměr veřejných zaměstnanců. Byla cílem mnoha zaměstnanců i na dráze, protože přinášela více jistoty (a většinou i výhod) než pracovní poměr založený na smluvní bázi. Tyto události a konkrétní výsledky aktivit posílily Spolek strojvůdců, takže koncem roku dosáhl „rekordních“ 1349 členů.

Valná hromada se toho roku konala v dubnu a zvolila do čela Spolku (již podruhé) Adolfa HÜBNERA (B. Göhlert se stal místopředsedou). „Bojové“ roky 1905 – 1907 přivedly strojvůdce k poznání, že je nutno více chránit „přední linii“ pro případ perzekuce. A tak tentokrát již skutečně navážno (to znamená s náležitým finančním krytím) vytvořili ochranný fond, který byl naplňován po dobu jednoho roku mimořádným příspěvkem 1 Kč na člena měsíčně. Sloužil také k finančnímu krytí náročnějších právních sporů. Dále bylo uloženo ústředí, aby usilovalo o vybudování vlastní záložny (idea z 1903 se stala znovu aktuální) a koupi či postavení vlastního domu.

Oba úkoly byly splněny: v září byla na ustavující schůzi v Praze založena Záložna strojvůdců v právní podobě „zapsaného společenstva s ručením obmezeným“ a s bývalým předsedou Prokopem Roubalem v čele. „Naostro“ zahájila činnost  1. lednu 1909. Jako vnější výraz úspěchů Spolku strojvůdců v Čechách byl získán spolkový dům a dne 15. listopadu 1908 se sekretariát přestěhoval do domu čp. 571 na Žižkově v tehdejší Karlově ulici. /Dům dodnes stojí v dnešní Seifertově ulici č.5 a dokonce má stále nad vchodem – přes vlastnické peripetie, či by bylo na místě hovořit méně právnicky o „kotrmelcích“ – bronzovou desku s nápisem „Odborová organisace strojvůdců“ a reliéfem lokomotivy ř. 365.0!/

Jinak se nesl tento rok ve znamení „hlídání“ úřadů, aby plnily sliby z předešlého období… K tomu účelu byla svolána manifestační schůze v srpnu do Prahy a konference strojvůdců v září do Vídně. Taktika byla ve všech případech zaměřena na zákonné zakotvení všech výsledků a za základ (byť kritizovaný) byl brán již zmíněný (navrhovaný) zákon dr. Verkaufa. Hmatatelnými výsledky byla získaná vylepšení v oblasti vedlejších příjmů, zvýšená hranice konečné platové stupnice na 3000 Kč a dosažená „akční jednota“ (téměř) všech železničářů – v podobě akčního výboru k prosazování požadavků.

Závěrem je třeba zmínit čilou aktivitu nově zvolených personálních komisí, které měly sice právně vykolíkovaný prostor pro svou činnost, ale – jak už to bývá – musely samy, případ od případu, zjistit a probojovat, kam až mohou při „mluvení“ do věcí hospodářských a služebních dojít. Situaci ovšem nepomáhalo časté nepochopení role tohoto jednacího instrumentu – na místní úrovni to lapidárně dokládá zpráva z nuselské kroniky: „Ač uznání topírenských výborů vyžádalo si mnoho namáhavé a těžké práce, mnozí kolegové jejich význam sami podceňovali a svým nesprávným jednáním znehodnocovali.“
Toho roku pokračoval vzestup členské základny (zastavil se pak až rokem 1914) novým „rekordem“ – 1470 členů (ve 30 místních odborech).

Jako další vnější výraz růstu Spolku bylo na dubnové valné hromadě „úřednictvo spolku rozmnoženo na 3 zaměstnance“. Byla držena linie „tuhé“ finanční kázně, což se projevilo v dobré morálce při placení mimořádného příspěvku na ochranný fond – proti očekávání pesimistů odpadlo z tohoto důvodu jen minimum členů. Noví členové museli také přispět na tento fond – v podobě „povinné daně“ ve výši 12 Kč.

Jako určité doznění politizace let 1905 – 1907 řešila valná hromada výtku na adresu Zájmů strojvůdce, že píše příliš (stranicko)politicky… Usnesení k tomuto bodu fungovalo i jako programové prohlášení a dobře zobrazuje, jakým směrem se spolek vyvinul za cca tucet let své existence:
„Spolek strojvůdců v Čechách jest organisací odborovou, bez politických tendencí, stojící v otázkách organisačních a stavovských na podkladě mezinárodním, neb soustřeďuje příslušníky obou národností. Spolek strojvůdců v Čechách je spolkem úplně samostatným, neodmítá však nijak spolupráci s ostatními organisacemi železničního personálu. Svému členstvu ponechává mimo rámec spolkový úplnou volnost politického nazírání.“ Předsedou byl zvolen opět Adolf HÜBNER.

Pokračoval také proces zestátnění privátních drah, po kterém už několik let želzničáři volali a kde nastal obrat v nazírání státu v r. 1907 zestátněním severní dráhy císaře Ferdinanda. Roku 1909 došlo na další dráhy (např. na Českou severní dráhu). To vedlo mj. – z hlediska zájmů zaměstnanců – k potřebě sjednocení roztroušených podpůrných spolků i penzijních fondů. Strojvůdci se rozhodli využít příznivé situace a rozšířit působnost podpůrného spolku STEPHENSON. Valná hromada změnila v červenci stanovy tak, aby „skýtaly možnost přístupu za členy strojvůdcům celého Rakouska“. Věc byla dotažena počátkem roku 1910. Věcně došlo k podstatnému zvýšení podpor v nemoci, ale k odbourání úmrtní kvóty pro nově přistoupivší (pro dosavadní členy byl nárok podržen a měl tedy postupně – pardon – odumřít).

Z dalších služebních a hospodářských záležitostí roku je třeba zmínit vydání nové, resp. upravené automatiky u c.k. státních drah v červenci. Ta přinesla – dle názoru Spolku – jen dílčí vylepšení a stala se předmětem dalších jednání. Nikdo v té chvíli netušil, že takto dotažený systém základních platů (pro strojvůdce v 11 postupových stupních) spolu s některými dalšími požitky bude na dlouhá léta vrcholem toho, čeho strojvůdci dosáhli…

Mezi jednotlivými tarifními stupni se postupovalo automaticky podle klíče, který tento předpis (později nazývaný též platový regulativ) vytvořil. Tarifní rozpětí mělo tyto stupně tzv. služného: 1200 – 1300 – 1400 – 1600 – 1800 – 2000 – 2200 – 2400 – 2600 – 2800 a konečný ve výši 3000 Kč ročně. Časový „posun“ ve schématu byl až do 2600 Kč vždy po dvou letech a poslední dva stupně po čtyřech letech (to ovšem jen proto, že strojvůdci si už dříve vybojovali půldruhanásobné počítání služebních let pro tyto účely); protože u čekatele byly dva stupně po třech letech (honorované 1000 a 1100 Kč), dalo se tuto „profesní životní
dráhu“ projet za 30 letech. To ovšem – celkem pochopitelně – strojvůdci kritizovali. Pro pochopení jejich celkových příjmů je ještě třeba zaznamenat výši příbytečného, které – kupodivu – též stoupalo spolu se služným, a to od 400 korun do 1000,- pro Vídeň (a přiměřeně snížené pro další města, např. pro Prahu 80 % této částky). Jen orientačně: kilogram másla stál tehdy cca 2 Kč, cukru 80 haléřů a brambor 6 haléřů.
Železničářské organizace, které si vynutily roku 1907 podepsání smírčí dohody alias kolektivní smlouvy, usoudily, že již nevyhovuje a vypověděly ji (její platnost byla určena na 4 roky!). Zaměstnanecká strana této smlouvy se v těch letech
nazývala koalice (koalované železničářské organizace).
Rok lze označit jako rok určité únavy… V Nuslích „nebyl v řadách mladých kolegů zájem o spolkový život a odtud stagnace v přístupu členstva, na níž si bylo právem na členských schůzích stěžováno.“ Větší pozornosti se patrně těšil nově založený hudební odbor a volby do nového zábavního výboru…

V únoru byly povoleny nové stanovy „STEPHENSONA“ a reorganizací spolku se stal otevřeným pro všechny strojvůdce Rakouska. Z 96 členů před reorganizací se během roku počet členů zvýšil čtyřikrát! Členy se stali jednotlivci až z Haliče a Bukoviny. Přesto nelze nesrovnat počet členů „Stephensona“ s počtem členů Spolku strojvůdců, který toho roku dostoupil čísla 1534… Tento nepoměr vyrovnala pak až 20. léta, kdy se počty členů sesterských spolků „podpůrného“ a „výbojného“ vyrovnaly.

V letech před I. světovou válkou byl zřejmě největší překažkou členský příspěvek, který činil od r. 1907 1 Kč měsíčně a byl tedy téměř tak vysoký jako členský příspěvek Spolku strojvůdců v Čechách. Pro dokreslení situace: podpora v nemoci činila v té době 1 Kč denně (max. po dobu 3 měsíců).
Valná hromada „výbojného“ spolku zvolila toho roku do čela sice opět Adolfa HÜBNERA, ten se však musel ze zdravotních důvodů krátce poté vzdát funkce a tak se ocitl poprvé v historii spolku v čele kolega pověřený řízením (tehdy se říkalo jemněji „správou“ bez asociací s možným dirigováním dobrovolných členů…) – Josef MIKŠ, na valné hromadě zvolený místopředseda.
Usnesení o konání dvou konferencí zaměřených na lepší informovanost a otázky služební a hospodářské ročně + platba příspěvku z titulu členství v ITF si vynutily zvýšení členských příspěvků na 16 Kč ročně a stanoveno platit příspěvky čtvrtletně. Dále bylo usneseno vypracovat pamětní spis, který byl jakousi inventurou požadavků strojvůdců, a předložit jej ministerstvu železnic. Žádáno zejména:

• kilometrovné nahradit tzv. hodinovým jako přechodné opatření před zavedením paušálu;
• zavést devítihodinovou pracovní dobu;
• konečně vyřešit otázku služebního obleku;
• konečné dva platové postupy zkrátit na 2 roky, aby bylo možno dosáhnout konečné platové stupnice za 24 let od vstupu na stroj;
• zlepšit podmínky čekatelů, zejm. zkrácením jejich postupových lhůt.

Z těchto otázek se pak Spolek v další části roku koncentroval na úpravu vedlejších příjmů, zejména ve vazbě na změnu prémiového systému. Těmito otázkami se zabývala i konference strojního personálu ve Vídni v červnu, kterou svolala již zmiňovaná koalice železničářských odborových organizací. V červenci se uskutečnila i společenská akce většího významu – společný zájezd strojvůdců do Paříže – a dala tak vznik jisté tradici.

Relativně klidnější roky budiž příležitostí povšimnout si, jak fungovala v těch letech vnitroodborvá demokracie, jak říkáme moderním jazykem. Cca 2 měsíce před valnou hromadou byly místní odbory vyzvány k písemnému podání návrhů. Měly na to cca 1 měsíc. Pak byly všechny došlé návrhy otištěny v Zájmech strojvůdce, takže je mohly projednat jednotlivé organizace a dát příslušné pokyny pro hlasování svým delegátům. Žádné další návrhy již pak „nebyly připuštěny“.Za drobnou vadu na kráse lze snad požadovat jen komentář ústředí k těmto návrhům, který ne vždy udržel objektivitu a často předjímal to „nejvhodnější“ řešení.

O problémech „dole“ nám napoví dvě příhody z nuselské kroniky:

• „Páni v topírně byli dopodrobna informováni o jednání na schůzích záhy po jejich ukončení, což působilo na organisačně disciplinované členstvo deprimujícím dojmem.“ Nejen na ně.
• „Kolega předseda /místního odboru/ napomenul několikrát kol. Roubala /bývalého předsedu celého Spolku strojvůdců/, který naléhal, aby náš spolek vyznával ideu sociálně – demokratické strany dělnické, kam se snažil dostati i členstvo odboru. Z toho také vznikl ostrý konflikt Horák kontra Roubal, který však byl později zase v dobrém urovnán.“ Naštěstí tedy ne Jestřáb kontra Hrdlička.

Ještě jedna interpelace na říšské radě byla podána ve prospěch strojvůdců – k povolení stanov rozšiřujících jejich působnost i na Moravu a Slezsko. Skončila obvykle – tedy bezúspěšně… Strojvůdcovské odborové sjednocení celého českého království bylo pro úřady příliš nebezpečné.

Situace byla beztak dosti třaskavá a i Spolek strojvůdců v Čechách se radikalizoval. Svědčí o tom diskuse na valné hromadě, kde v dubnu podlehlo tehdejší vedení spolku iluzi o efektu „výbojnějších“ prostředků, prohlásilo spolek za organizaci čistě výbojnou, „stojící v zásadách třídního vědomí ostatního pracujícího lidu na poli mezinárodního sdružení, které hlásá boj oproti vyděračskému systému velkokapitalistickému…“ Velmi poučná byla reakce z pléna: „My kolegové znásilněné menšiny shledáváme za nesprávný poslední čas započatý směr ústředí … a s odvahou hledíme vstříc budoucnosti, která může vésti k roztržce na úkor spolkového života. Trváme na organisaci čistě odborové. Nechť jedná se přesně dle stanov a nevyhledává se se žádnou stranou nebo spolkem spojenectví… Reprezentujeme v Rakousku taký počet příslušníků, že sami sobě pomoci můžeme. Jinak v obyčejném životě občanském, mimo spolkovou činnost, ať hlásí se každý tam, kam patří.“ /podtrhl autor/ „Sami sobě pomoci můžeme…“ – zde je zárodek budoucího slavného „Vlastní silou!“
Jinak valná hromada zvolila čtvrtého předsedu své krátké historie – stal se jím Alois SANDRUE, známý z aktivit kolem Kongresu. Místopředsedy se stali P. Roubal a B. Göhlert. Spolek musel řešit i technické problémy s německými členy, protože jednací řečí byla oficiálně jen čeština (viz rok 1901) a vznikaly komunikační problémy. Úřady z nepochopitelných důvodů vetovaly návrhy na změnu stanov… a tak bylo usneseno, že „na valných hromadách podávány budou důležité referáty v obou zemských jazycích, jakož i korespondence spolková umožněna bude i v řeči německé“. Zdůrazňujeme tento aspekt, protože šlo o vzácný příklad česko – německé spolupráce na našem teritoriu.
Když jsme u pozitivních příkladů pro budoucnost, přidejme ještě bez komentáře tuto bílou vránu nezištnosti: „Po přečtení pokladniční zprávy prohlašuje předseda, že ve valné hromadě loňského roku konané určena byla pro předsedu částka 60 zl. za náhradu výloh s funkcí touto spojených, kterouž však on nepřijímá a dává ji zpět spolku k disposici. Totéž prohlašuje kolega pokladník, kterému určen byl obnos 40 zl., avšak žádá, aby peněz těch použito bylo k podpoře delší čas nemocných členů spolku. Obě tato prohlášení vzata s díkem na vědomí.“
Jak již avizováno, důležitou událostí toho roku byla i změna stanov spolku „Stephenson“, která byla konečně povolena a vznikl tak Podpůrný spolek strojvůdců Stephenson v Čechách. Očekávaný příliv členů se však nekonal a řádově šlo celkově jenom o desítky. Teprve roku 1906 překročil počet členů stovku. To zjevně nekorespondovalo s členskou základnou Spolku strojvůdců a ten čekalo ještě mnoho práce v přesvědčování o vstupu do této sesterské (či spíše bratrské…) organizace. Obrat znamenal až rok 1910.

Vedle těchto aktivit uspěl Spolek toho roku ve volbách do úrazové pojišťovny železničních zaměstnanců i do ÚV nemocenské pokladny, „takže strojvůdci byli zastoupeni ve všech složkách těchto humanních ústavů“.

Hlavní aktivitou v roce 1901 byly však pokračující boje o úpravu platových a služebních poměrů, rozvířené úpravou platového regulativu z roku 1899. Všímáme si poměrů u společnosti státní dráhy, ale analogické situace (s poměry většinou ještě horšími) vznikaly i u ostatních drah. Snad jen Česká západní dráha se těšila lepší pověsti…Bylo sice zvýšeno počáteční (o 50 zl.) i konečné (o 200 zl.) služné, leč poslyšme k tomu zemitý komentář ze Zájmů: „Bylo velmi málo zlepšeno, a zvýšení služného dostalo se pouze těm nejmladším. Ti prostřední a staří opětně ostrouhali po většině kolečka… nejvyšší služné je jenom holým švindlem, poněvadž bez přesně stanoveného postupu zůstává jen mrtvou literou na papíře, k jehož dosažení potřebí je let Methusalemových.“ Dále se všeobecně snižoval vedlejší příjem…
Reakcí byla protestní shromáždění, speciální sjezd (červen v Nymburku) i další interpelace na říšské radě (prosazovat požadavky železničářů se uvolil zakladatel strany národně sociální a čerstvý poslanec Václav Klofáč). Jako hlavní požadavek vykrystalizovala otázka automatického postupu v rámci tarifních stupňů, protože stávající systém nepřinášel jistotu a zakládal možnost libovůle, obstrukcí a dalších záminek zadržování postupu… Dosažení této tzv. automatiky bylo pak cílem strojvůdců ještě mnoho let. A jak to dopadlo? Prozraďme jen, že otázka byla vyřešena ještě „za Rakouska“.

Toho roku definitivně padla možnost vytvořit celorakousk strojvůdcovský spolek. Případ opakovaného odmítání jeho stanov se dostal dokonce až před říšský soud – ten však potvrdil rozhodnutí ministerstva vnitra… Paradoxně toto rozhodnutí – místo stmelení řad – vedlo k rozhádání dočasných spojenců, totiž Spolku strojvůdců v Čechách a Všeodborového spolku pro právní ochranu, který zajišťoval (jak jeho název napovídá) pro strojvůdce („jednou nohou v hrobě, druhou u soudu“) neobyčejně důležitou právní ochranu. Všeodborový spolek chtěl tohoto faktu využít a vyzval všechny strojvůdce ke vstupu… Spolek strojvůdců flekoval po pádu „ideje rakouské“, prohlásil rozhodnutí Všeodborového spolku za chybné… a vyzval všechny strojvůdce ke vstupu do své organizace…

Správnou reakci však přinesla tohoroční valná hromada: rozhodla o zajišťování právní ochrany svých členů vlastními prostředky. Jedině tímto prostředkem mohla zajistit nezávislost a zabránit „lanaření“ členů konkurencí. Každá nezávislost ovšem něco stojí a valná hromada si možná v té chvíli neuvědomila finanční rozměr věci. Ten tvrdě dolehl na Spolek o rok později… Jinak je třeba zaznamenat zvolení již proslaveného Bohumila GÖHLERTA do čela spolku. Z organizačních věcí je zajímavá nutnost rozdělit tzv. ústřední odbor (pražský) – doporučeno bylo vytvořit místní odbory v Praze 7 a v Nuslích. Dále se jednalo toho roku o vytvoření sociálních komisí, které by působily ve všech topírnách. Na mimořádné valné hromadě v září pak byly definitivně schváleny a vytvořen pro ně jednací řád.

Rok ukončily dva prosincové kongresy: II. kongres strojvůdců Rakouska a na něj navazující kongres železničních zaměstnanců Rakouska (oba ve Vídni). Na obou „bral účast“ i Spolek strojvůdců v Čechách. Hlavním bodem pro strojvůdce bylo přihlášení se k dosud nerealizovaným požadavkům kongresu z r. 1898. Další požadavky byly formulovány takto: „Uchazeče o místa strojvůdce je třeba stabilizovat takto: po jednom roce má býti jmenován zástupcem strojvůdce s platem 900 Kč ročně /tedy 450 zl. – pozn. autora/, po dalším jednom roce postup do platové stupnice 1000 Kč a po dalším jednom roce má býti jmenován strojvůdce – čekatel strojvůdcem podúředníkem s platem 1200 Kč. Dále do doby uzákonění úpravy poměrů železničních zaměstnanců má býti zvýšen pevný plat i příbytečné o 20 procent.“

V lednu se objevila v Zájmech výzva k založení vlastní ZÁLOŽNY STROJVŮDCŮ. V předchozím období došlo totiž ke krachu několika peněžních ústavů a když si založili vlastní záložnu železniční úředníci, rozhodl se Spolek k následování. Mezi iniciátory byla i známá jména jako Sandrue, Roubal či redaktor Zájmů Kučera. Myšlenka se líbila, ale… potřebovala naplnit měšec… A tady se ukázali strojvůdci nanejvýše obezřetnými, „což je ostatně tomuto stavu vlastní“, jak konstatovali sami do vlastních řad. A tak nebylo upsáno dostatek podílů a myšlenka usnula. Naštěstí jen na několik let a dílo se pak povedlo roku 1908.

Tento určitý neúspěch nebyl však toho roku jediný a rok 1903 je možno označit za kritický rok pro ještě mladou organizaci. Na květnové valné hromadě vypukl totiž boj o další organizační vývoj. Na prosincovém kongresu bylo předešlý rok odsouhlaseno, že po nepovolení celorakouské organizace strojvůdců by nejlepším řešením bylo „schování“ strojvůdců ve Všeodborovém spolku pro právní ochranu. Pro toto řešení plédovaly i Zájmy strojvůdce, jakési vnitrospolkové referendum však ukázalo, že většina členů má jiný názor. „Budiž žalováno, že na valné hromadě otázka organisační zvrhla se i na věci osobní“… Nicméně hlasování dopadlo dosti jednoznačně ve smyslu samostatnosti a soběstačnosti Spolku strojvůdců. Vedení spolku dostalo důvěru i pro další rok a rozhodlo se správně využít tohoto mandátu pro odvážné řešení: zvýšit členské příspěvky. Zvýšení celoročního příspěvku z 10,80 Kč na 14,40 Kč (při příjmech strojvůdců v pásmu 1200 – 2000 Kč tedy spíše více než 1 %) nám sice nepřipadá nijak drastické, ale… bylo už řečeno, že strojvůdci byli v zacházení s financemi obezřetní. Za tuto částku ovšem dostali zdarma Zájmy strojvůdce (jeho odebírání se tak stalo vlastně součástí členství), onu nelevnou právní ochranu a tzv. úmrtní kvótu, která se vedle člena vztahovala i na jeho manželku. Tyto reorganizační návrhy sice schválila valná hromada, ale odstartovány mohly být až po schválení stanov, které bylo nutno patřičně upravit.
Toto zvýšení členského příspěvku se ovšem stalo spíše záminkou pro vystoupení ze Spolku pro ty členy, kteří favorizovali přestup do „Právní ochrany“, jak se taky obyčejně Všeodborovému spolku říkalo. A tak: „Počet členů klesl. Nastalo třídění duchů a Spolek strojvůdců v Čechách seslaben, co počtu členů se týče, prodělával další etapy svého vývoje, a začínal znovu strojvůdce organisovati… automaticky vyloučili se sami všichni ti, kteří to nemysleli se sdružením strojvůdců vážně.“
Celý proces poklesu členské základny byl ovšem rozložen na delší období – v roce 1903 byl pokles ještě mírný, protože opatření nevešlo dosud v platnost; nejhlubší pokles byl r. 1904, kdy v průběhu roku (poté, co se začal platit vyšší příspěvek) klesl počet členů až na dno s číslem 400… a kdy se organizace jakoby vrátila o 6 let zpět; v průběhu roku 1905 pak už počet členů opět překročil tisícovku.

Z dalších událostí toho roku je třeba zaznamenat posílení spolku „Stephenson“, se kterým se sloučil podpůrný spolek společnosti státních drah. Tak postupně ve „Stephensonovi“ kondenzovali druhdy roztříštěné podpůrné společky jednotlivých drah či dokonce výtopen. Spolek podal – samozřejmě prostřednictvím vytipovaného a ochotného poslance – interpelaci na ministra železnic ve věci snižování uhelných prémií. Dalšími požadavky bylo odměňování topičů (40 % z nich byli vlastně strojvůdci – čekatelé) tzv. kilometrovným, tj. analogicky ke strojvůdcům, a snaha zvýšit penzijní základnu započítáváním i dalších složek mzdy, tedy nejen služného jako složky základní.

Zatímco vnitřní organizační vývoj v českém strojvůdcovské spolku pokračoval zdárně, toho roku hojné pokusy o organizování ve větších celcích úspěšné nebyly. Na celorakouské úrovni se překážkou stala jak rostoucí rivalita mezi spolky vídeňským a pražským (vídeňský spolek zahájil náborovou aktivitu ve snaze „přetáhnout“ všechny strojvůdce k sobě a sám se stát centrálním pro celé Rakousko… a po pravdě řečeno, „náš“ spolek usiloval o totéž), tak zřejmý, byť nevyslovený záměr vlády, další slučování ve větších celcích nepovolit (mj. také vrátila předešlého roku vypracované stanovy celorakouské organizace). Český Spolek se pak soustředil na rozšíření své organizace na Moravu a Slezsko a mimořádná valná hromada v červenci schválila změnu stanov v tomto smyslu. Ale kromě odporu vlády to byly opět i vnitřní důvody, které tomuto potřebnému kroku zabránily… Lapidárně řečeno, pro Moravu tehdejších let byla Vídeň bližší košilí než pražský kabát… a boj na moravských polích český Spolek prohrál. Jeho radikální naladění vedlo také k nespokojenosti s činností Kongresního výboru a prohlásil, že jej nadále již neuznává. To znamenalo rozpad tohoto organizačního útvaru.

Povedl se až třetí směr organizačního slučování: na stejném, tedy českém, teritoriu, ale „dovnitř“ strojvůdců německé národnosti. Ti se na své srpnové schůzi v Ústí nad Labem rozhodli přistupovat ke Spolku strojvůdců v Čechách formou zakládání vlastních místních odborů. Věc měla ještě háček v tom, že bylo třeba upravit stanovy, které měly jako jednací řeč spolku jen češtinu. I  toho mohl vzniknout v tehdejší době problém… Přes tento technický problém šlo o velice pozitivní počin a v tehdejší éře nacionalismu něco velmi neobvyklého. Na tomto příkladu může historik dobře demonstrovat, jak jedním ze způsobů jeho překonávání může být profesní hrdost či solidarita!
Přes tento kvas se počet členů toho roku prakticky nezměnil a zastavil se u čísla 1057. Tento stav (kolem tisícovky členů) pak trval až do r. 1903. Místních odborů bylo už 17. Vzhledem k těmto počtům bylo rozhodnuto, aby byl od 1. srpna zřízen sekretariát jako stálý „úřad“ a jeho vedoucím (tajemníkem) se stal redaktor Zájmů Bohuslav Kučera. Dalším důvodem byl fakt, že „práce spolkové dostoupily takové výše, že nebylo možno zvoleným funkcionářům tyto zastávati“. Třetím předsedou Spolku se stal strojvůdce z Nuslí Prokop ROUBAL, místopředsedou B. Göhlert.

Jinak bylo ovšem osou činnosti onoho roku vypořádávání se s novými poměry, které nastolil platový regulativ. Kromě zmíněných „vad na kráse“ se ukázala značným zdrojem neklidu (hlavně u mladších strojvůdců – čekatelů) ona absence lhůty, kdy má čekatel možnost dosáhnout mety 600 zlatých, tedy být jmenován strojvůdcem – podúředníkem. Jako reakce na situaci, která nesplnila očekávání nastalé po kongresové euforii, byla svolána i mimořádná valná hromada v červenci. Právě toto shromáždění znamenalo konec kongresového výboru… a konec iluzím. Spolek strojvůdců v Čechách však také ukázal, že převážné spoléhání na vlastní síly není programové, ale vynucené: nutnost širšího spojenectví si velmi dobře uvědomoval a usnesl se solidárně postupovat ve shodě se Všeodborovým spolkem pro právní ochranu, vzniklým také v r. 1896 pro všechny profese na železnici, který mu byl v té době nejbližší. Avšak – jako vždy potom – „nepozbyl svého vlivu na řešení vlastních stavovských otázek a vyvíjel se dále samostatně“.

Další akcí v uvedeném směru byl tzv. sjezd strojvůdců, který se uskutečnil v srpnu v České Třebové. Zúčastnilo se ho 300 delegátů z celého Rakouska a ti sjezd chápali jako pokračování kongresu z r. 1898. Byl sice vysloven (opětovně) požadavek silné celorakouské organizace, ale polemiky a spory mezi „Prahou“ a „Vídní“ dávaly tušit, jak to dopadne… A tak hmatatelným výsledkem bylo jen usnesení ke zvýšení prestiže strojvůdcovské profese („ke službě strojvůdce povoláni jen ti, kteří odpovídají svou inteligencí a jsou vyučeni řemeslu zámečnickému“) a interpelace na říšské radě, jejímž obsahem byly požadavky z Kongresu doplněné tímto sjezdem.
Interpelace se však nesetkala s přílišným zájmem poslanců, a tak se rozhodl Spolek k „tahu“, který je zajímavým příspěvkem k „věčné“ odborové otázce vztahu k politice: nominoval totiž při volbách do říšského sněmu vlastního kandidáta! Na kandidátce sociální demokracie se jím stal všeobecně známý Bohumil GÖHLERT. Leč – „výsledek volby nebyl příznivý a nedocíleno, aby v říšské radě byli zastoupeni strojvůdci vlastním kolegou“. Tento pokus se stal v historii odborové organizace strojvůdců ojedinělým a byl dostatečným mementem, aby na tuto arénu již více nevstupovala…